LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2007)

Tzv. interpretace může mít dvojí různý cíl; v tom spočívá právě ten základní hermeneutický problém. Buď považujeme např. text za něco naprosto pevného a jednoznačného, a chápeme svůj hermeneutický pokus (tj. pokus ten text pochopit) jako úsilí, jehož cílem je zmocnit se jeho „smyslu“ jako něčeho jednou provždy hotového a „objektivně“ daného – anebo k němu (vždy znovu) přistupujeme s očekáváním, že nám sdělí něco, co jsme dosud neviděli a nevěděli, a to právě pro nás samé a také o nás samých (což by pochopitelně nebylo vůbec možné, kdybychom k textu sami aktivně nepřistupovali, kdybychom mu opravdu nechtěli usilovně naslouchat, což vůbec neznamená do něj něco svévolně vkládat, vpašovat). A to platí vlastně také pro každého, kdo svou interpretací chce přispět i druhým, aby autorovi textu a zejména textu samému lépe porozuměli. Bohužel např. naprostá většina historiků filosofie má za to, že upevní a upřesní smysl textu tím, že jej uvede do kontextu jeho doby, jeho pro něho zvlášť významných současníků, když někde sežene doklady o tom, co četl, s kým se stýkal, jak (mimoliterárně) reagoval na tu či onu významnou událost, zkrátka když jej někam zařadí a když utřídí i jeho myšlenky atd. atp. Ale významný text se všemu tomu dokáže velmi účinně vzpírat, najde-li člověka ochotného naslouchat textu samému resp. tomu, co nám resp. právě jemu osobně text zprostředkovává. Tak např. při četbě řady Kierkegaardových textů jsem si často uvědomoval, že právě tento pozoruhodný autor dokázal k tomu, nač poukazoval a co vykládal i čeho se dovolával, přidat jakoby novou dimenzi, sice neodvoditelnou ani z textu samého, ani z doby, kdy tak činil, ani z toho, co bylo obecně známo, ale co přece velmi zřetelně a někdy dokonce naprosto přesvědčivě ukáže, jak dosavadní pochopení zůstalo jako němé stát právě před tím nejdůležitějším, jak přehlédlo něco, co za určitých vnějších i subjektivních okolností dokáže promluvit jakoby novým jazykem a ukázat něco ve zcela novém a přesvědčujícím světle, aniž by to muselo být do textu uměle vnášeno. Zajisté platí, že po jakémkoli výkladu je nutno se vrátit k textu samému a nechat, aby promluvil on sám. Ale jde o to, že za určitých okolností dokáže text promluvit tak, že si toho třeba po staletí nikdo náležitě nevšiml, takže výklad potom směřuje k tomu, aby bylo slyšet i to, co většina i těch čtenářů, kteří se velmi snažili, dosud nikdy nezaslechla. Je proto na čase, abychom vzali na vědomí, že určité významné texty se dokáží chovat tak samostatně a svébytně, že se nám jeví jako něco „živého“, nikoli tedy jednou provždy autorem zakletého do určité literní podoby, o které kdysi Ovidius doufal, že je „aere perrennius“. Tak např. se může stát, že myšlenka „pochybná“ a mnohými zpochybňovaná se může náhle vyjevit jako k pravdě mířící, zatímco nějaké jiná myšlenka, které už dlouho náležela k nezpochybňovaným a takřka triviálně všemi bez námitek sdíleným vyvolá přinejmenším v přemýšlivých lidech nejvážnější rozpaky a pochybnosti
(Písek, 070627-1.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Pokud nechceme pod slovem „text“ rozumět jen jakousi řadu znaků, určitým způsobem seřazených, pak nadále už naprosto neobstojí přesvědčení, že text je něco jednou provždy definitivního, zcela pevného, na věky fixovaného (řečeno s Ovidiem, „aere perennius“, tj. trvalejší kovu, který je možno roztavit), a to fixovaného právě do určitým způsobem seřazených písmen, která sama o sobě nic víc neznamenají, než právě sama sebe jakožto písmena abecedy. To rozhodující v textu nespočívá v uspořádání oněch značek, ale v porozumění tomu, co je až za nimi (a nikoli v nich); to rozhodující je, jak textu porozumíme a zda se přes písmena a napsaná nebo vytištěná (eventuelně vyslovená, a tudíž také přes jednotlivé zvuky) umíme dostat k smyslu samému, k dílu, k myšlence, k ideji, které jsou až za vším smysly vnímatelným a smyslově přístupným. A tak se ukazuje, že jediný způsob, jak se můžeme „dostat“ ke smyslu textu, tudíž k „textu samému“ („dílu samému“), je zvláštní naše aktivita, která nechá text promluvit, aniž by mu přikazovala, jak mám promluvit. Text sám však nemůže promluvit jinak, než prostřednictvím toho, kdo jej chce přečíst a kdo mu chce porozumět. Takže to, co máme před sebou a čemu říkáme „text“, je pro text i pro nás pouze „příležitostí“ (šancí), aby smysl textu promluvil, aby nás oslovil a abychom toto promluvení a oslovení zaslechli a abychom mu porozuměli: aktivně, ale nikoli násilně.
(Písek, 070718-1.)

Martin Heidegger (1927-28)

... Aplikováno na Kanta samého to znamená: nesmíme se držet pouhého slovního popisu, jejž transcendentální filosofii Kant jako její původce dává, nýbrž musíme této ideji, tzn. Jejím určujícím částem daným v jejich celku, rozumět z toho, v čem je tato idea založena. Musíme jít zpět k jejímu věcnému základu, spíše než vycházet z toho, co učinil patrným její první popis. Při snaze o porozumění tradované filosofii se pak tudíž musí dojít až k postoji, který Kant zdůrazňuje s ohledem na Platónovu nauku o idejích: „Poznamenávám pouze, že není nic neobvyklého – jak v běžném rozhovoru, tak ve spisech – porozumět určitému spisovatel srovnáváním jeho myšlenek, které vyslovil o svém předmětu, dokonce lépe, než si rozuměl on sám, protože svůj předmět dostatečně neurčil, a tak občas mluvil nebo i myslel proti svému vlastnímu záměru.“4 Správně rozumět Kantovi pak znamená rozumět mu lépe, než on /15/ rozuměl sám sobě. Předpokladem k tomu je nepropadnout při výkladu stejným přehmatům, které Kant vytýká historikům dějin filosofie, když praví, že „mnohý dějepisec filosofie ... nemůže pro jazykový rozbor toho, co oni [staří filosofové] řekli, vidět to, co říci chtěli“.5 Správně rozumět podle toho znamená: zaměřit se na to, co chtěl Kant říci, a nezůstat tak stát u jeho popisů, nýbrž jít zpět k fundamentům toho, co míní.
(Fenomenologická interpretace Kantovy KČR, př. J.Kuneš, Praha 2004, str. 14-15.)
4 Kčr B 370, A 314.
5 I. Kant, Über eine Entdeckung nach der alle neue Kritik der vinen Vernunft durch eine ältere entbehrlich gemacht Arden soll, in: Immanuel Kants Weke, vyd. E. Cassirer, Berlin 1912 nn. (= Cass.), sv. VI, str. 71.

Ladislav Hejdánek (2010)

Heidegger v předmluvě k jedné své sbírce dost rozmanitých textů říká, že čtenář by si měl představit, jak je sbírkou uváděn na cestu, po níž už před ním šel autor, a tak že se nemusí starat o jednotlivosti textů samých. – Když to takto přeložíme, je možno tomu také špatně rozumět, protože slovo „cesta“ (ostatně i německé slovo „Weg“) má dvojí hlavní význam: buď to chápeme jako něco vybudovaného či vyšlapaného, po čem jdeme, anebo jako to naše cestování samo, a tam vedle nějakých vybudovaných cest jsou také pěšinky, stezky – a také bezcestí, kde si to musíme razit houštím. A právě v takových svízelných situacích se filosof ocitá, když filosofuje (a když se jen nezabývá jinými filosofy a jejích díly). Pak je ovšem rád, když přece jen najde někoho, kdo to prošlapával už před ním. Ale pak také vůbec nejde o to, aby jej napodoboval, aby šel přesně v jeho stopách, ale aby se inspiroval tím, kam ten myslitel šel resp. kam chtěl jít, kam mířil. Jinak řečeno: nejde o to, „heideggerovat“, ale hledat a snad i trochu nacházet to, co hledal a co také trochu (snad i víc a lépe, ale to se ještě musí prokázat!) nacházel ten větší myslitel před ním. To aktivní „cestování“, to pronikání do ještě neprošlapaného terénu je důležité, ba rozhodující; nejsou to stejné boty ani stejná hůl, ani stejné kroky a jiné takové ,pouhé‘ prostředky. (Jinak by totiž opravdu platilo, že nakonec jde jen o „režim řeči“, přesněji jazyka, a ne o „věc samu“.)
(Písek, 101010-2.)