Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

syntax logická 1. systém pravidel udávajících jak skládat (tvořit a spojovat) výrazy určitého logického ↑kalkulu, tedy ↑syntax konkrétního jazyka logiky; 2. součást ↑metalogiky, která zkoumá strukturu a vlastnosti neinterpretovaných kalkulů, tj. problémy jako je ↑bezespornost, ↑úplnost, ↑nezávislost axiomů, dokazatelnost (↑důkaz); zabývá se jimim pouze na úrovni ↑jazyka, bez ohledu na možný ↑význam jednotlivých jazykových výrazů i jejich komplexů.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 393.)

Jan Štěpán (1998)

pojem základní abstraktní entita umožňující zobrazení skutečnosti v myšlení, avšak na subjektu nezávislá, resp. ↑smysl jazykového výrazu, tj. mentální prostředník mezi jazykovým výrazem a jeho ↑denotátem. P. vystihuje podmínky, které musí objekt splňovat, aby byl denotátem příslušného jména. P. nemusí být vázán na jediný jazykový výraz (synonymie, viz též ↑definice) a objekt nemusí být určen jediným p. Rozeznáváme pojmy obecné, singulární a prázdné podle toho, zda koncipují třídu objektů, jediný či žádný objekt. Toto členěné však lze uplatnit absolutně jen u neempirických p., jinak platí pouze pro zvolený možný svět (↑svět možný) a fixní čas. P. je ovšem nezávislý na stavu světa i čase, je invariantní (↑invariant). P. tedy nelze vytvořit, jak se dosud mylně traduje, p. se lze dobrat, objevit jej.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 319.)

Jan Štěpán (1998)

intenzionalita koncepce, poprvé rozvinutá v logice školy ↑Port Royal, podle níž v logické ↑sémantice jsou intenze určujícím faktorem pro stanovení významu jazykových výrazů. Toto je východiskem pro logickou analýzu přirozeného jazyka (↑analýza logická), ale není to nutné pro řešení sémantiky věd. jazyků. V přirozeném jazyce se totiž vyskytují i ↑funktory takového druhu, že ↑denotát složeného výrazu utvořeného pomocí takového funktoru nelze určit bez znalosti ↑smyslu tohoto funktoru či jeho argumentů. Např. pravdivost složené věty „P.M. si myslí, že V.H. je čestný muž“ nezávisí na tom, zda její konstituenta – věta „V.H. je čestný mož“ – je pravdivá či nepravdivá. Je snad zřejmé, že funktor „P.M. myslí, že …“ nepatří do věd. jazyka, což však vůbec neznamená, že věty takto vytvořené nemohou ovlivnit spekulativní úvahy vedoucí k formulaci naprosto seriózních věd. tvrzení, které je ovšem třeba navíc verifikovat i nezávisle na této autoritě. I. přispěla rovněž k řešení problému ↑paradoxu analýzy tím, že definitní deskripce (↑deskripce 2) chápe jako role, nikoliv jako jména individuí.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 192.)

Jan Štěpán (1998)

smysl 1. koncept, myšlenkový obsah jazykového výrazu, informace sdružená s výrazem, která umožňuje identifikovat denotát toho výrazu, pokud existuje. S. je to, co jazykový výraz vyjadřuje. Např. ↑denotát výrazů "Jitřenka" a "Večernice" je týž; je to planeta Venuše, ale jejich s. je různý. S. (Sinn) a denotát (Bedeutung) jako odlišné sémantické kategorie zavedl ↑G. Frege. Soudobé snahy v analytické filosofii o překonání jím navržené koncepce #sémantiky vedou k preferování vztahu vyjádření jako primárního, tedy k interpretaci jazykových výrazů pouze prostřednictvím s. Vztah označení je považován za sekundární a v podstatě irelevantní v úvahách o významu jazykových výrazů. Poznamenejme, že samotný termín s. není v řadě národních jazyků jednoznačný a při jisté fixaci může poskytovat více výsledků (bez významového posunu). Zde je chápán bezkontextově, tj.& objektivizovaně, nezávisle na situaci promluvy, postoji mluvčího ap., a proto zaručuje jedinečnost. Viz též ↑pojem, ↑propozice, ↑soud. 2. ↑účel.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 372.)

Jan Štěpán (1998)

soud 1. základní akt myšlení, myšlenka vyjadřitelná oznamovací větou (důsledně vzato ↑propozice, ovšem v poněkud psychologistickém pojetí), v níž se něco tvrdí o objektech, v tradiční logice (↑logika tradiční) subjekt-predikátový ↑výrok: analytický s. vykládá obsah pojmu (tělesa jsou rozprostraněná), syntetický s. spojuje pojmy ne nutně spolu související (tělesa jsou těžká), apriorní s. nevyžaduje zkušenost (1 + 1 = 2), aposteriorní s. je výsledkem zkušenosti (ryby žijí ve vodě), asertorický s. konstatuje skutečnost (slunce svítí), modální (problematický) s. vyjadřuje ´objektivní´ možnost (slunce může vyhasnout), kdežto apodiktický s. nutnost (člověk je smrtelný); ve všech předchozích spojeních lze místo termínu s. užít i termínu ↑výrok, ne však termínu ↑věta; toto členění je tradiční, soudobá logika je prakticky nevyužívá, speciální případy s., v nichž se kombinují uvedené typy, řečí filosofie analytická; 2. též ↑propozice, zákl. abstraktní entita tvořená určitým uspořádáním jednodušších abstraktních entit – ↑pojmů; myšlenkový (nikoli však subjektivně chápaný) obsah ↑věty; s. je to, co věta vyjadřuje, může však být vyjádřen i více větami; s. je tou entitou, které lze bezprostředně připsat pravdivost či nepravdivost (↑hodnota pravdivostní), věta je nositelem pravdivostní hodnoty zprostředkovaně – přes s., který vyjadřuje.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 377.)