Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Jan Bělehrádek (1939)

Teorie života. Každá věda směřuje k tomu, aby podala co možná úplný a ucelený obraz o svém předmětě. Mosaiku tohoto obrazu tvoří fakta, které ovšem je nutno řaditi podle určité soustavy a tmeliti k sobě. Tímto tmelem, který ukazuje na souvislost fakt, jsou domněnky (hypothesy) a teorie. Zejména tam, kde se nedostává fakt, je třeba vyplniti mezeru aspoň prozatímně vědeckou domněnkou, jež pak může býti ověřena nebo vyvrácena novými fakty. Hypothesy, jež vyplňují prozatímně mezery v soustavě fakt, se nazývají hypothesami pracovními, protože ukazují další směr práce. předmětu. Domněnky, které spojují velký počet fakt, dodávajíce jim jednotného logického vysvětlení a smyslu, se nazývají teoriemi. Z nich jsou v obecné biologii zvláště důležité teorie vývojová, podle níž se druhy vyvíjely ze starších a jednodušších během geologických období, a teorie buněčná, podle níž jest základním stavebním kamenem všech organismů vůbec buňka.
Jestliže vědecká domněnka nesouhlasí s nějakým novým faktem, musí býti odvolána nebo pozměněna (opravena). O některých životních úkazech je možné utvořiti dvě nebo několik stejně oprávněných různých domněnek, o jejichž platnosti rozhodne teprve bádání. – Ačkoliv hypothesy a teorie tvoří neodlučitelnou součást vědy, jest je rozlišovati přísně od skutečných fakt a nezapomínati na jejich prozatímnost a pomíjivost.
Tvoříme-li na základě biologických fakt teorie, můžeme zahrnovati stále širší oblasti fakt i s příslušnými hypothesami, až nakonec lze formulovati teorii tak širokou, že zahrnuje s jednotícího hlediska veškerou oblast biologických skutečností. Takové teorie vykládají jednotně „podstatu“ života a nazývají se teoriemi života:
1. Vitalismus učí, že ...
[2. Mechanismus (materialismus) považuje ...]
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 15.)

Jan Bělehrádek (1939)

Pokud se holismus týká biologie, lze mu namítati, že nepovídá nic nového, protože celkovost organismů je nápadná a je odedávna i vědecky uznávána. Toto uznání bylo však poměrně tiché a nebylo určitěji vyslovováno zřejmě pod vlivem myšlení anorganického, kde převládá dosud zřetel analyticko-atomisující nad zřetelem skladebně-genetickým a celkovostním.Nové je však na holismu to, že základní vlastnosti celků platí pro oblast biologie stejně, jako pro oblast věd anorganických i pro vědy dochovní, jak vysvítá z příkladů právě uvedených. V tom smyslu lze mluviti o „zbiologizování“ věd ostatních. Rozpor mezi vitalismem a mechanismem může se holismem překlenouti a problém podstaty života se staví jako dílčí otázka obecnějšího problému, totiž řádovosti a skladebnosti všeho jsoucna (anorganického, biologického i duchovního). Spolu s neovitalismem uznává holismus celkovost a účelnost vedle příčinnosti. (Přesvědčení, že organismus je primárně pravým celkem, nemůže bránit výzkumu živé hmoty, tkání atd.) Spolu s mechanismem nechce odloučiti oblast biologie ostře a zásadně od oblasti anorganické, ale činí to tak, že považuje život za zvláštní příklad skladebného řádu, aniž vylučuje analogii se skladebnými řády v jiných zjevech (nebiologických). Tím navazuje ovšem život jak na dění anorganické, tak na oblast duchovní. V tom je také metodologická výhoda holismu (kdežto mechanismus zapojuje život výlučně na stranu anorganickou, vitalismus pak skoro výhradně na stranu duchovní).
Hlavnimi stoupenci holismu a zpřízněných teorií jsou SMUTS (autor názvu „holismus“), SPANN, ADOLF MAYER, von BERTALANFFY, WOODGER, NEEDHAM aj. Pokud se holismus vztahuje jen na organismy, nazývá se někdy „organ icismus“ (HALDANE).
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 19.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Nakolik se fyzika může i do budoucna opírat o matematiku?
Fyzika, jak ji známe, se zásadně ve všech svých teoriích opírá o matematiku. Co v této věci znamená akcent na nepředmětnost? Bude se do budoucna muset fyzika obejít bez matematiky? Nebo alespoň nějaká část fyziky? Anebo bude potřeba vymyslet a vybudovat nějakou nepředmětnou matematiku? A co by to bylo? Anebo bude matematika navždy pracovat předmětným způsobem, přičemž budeme muset vždycky dávat pozor na to, jak její předmětná schémata aplikujeme? V textu je naznačeno, že pojmové myšlení nemusí být nutně vázáno na předměty; platí to i pro matematické myšlení?
Body k odpovědi:
1. Co to znamená, že se „opírá“ – a že „zásadně“? Fyzika budovaná pouze na matematice (když zaměním to „buduje“) by nebyla fyzikou (a vlastně by nebyla možná). Teorie „superstrun“ (zatím diskutovaná) je prý pouze matematická, a fyzikální interpretace (opět zatím) není k dispozici. To však mutatis mutandis platilo i pro starší „teorie“, i když nebyly původně vynalezeny čistě matematicky. Matematika je tedy určitý druh „jazyka“, kterým se dá vyjádřit velmi mnoho z určitých oblastí „reality“. Ovšem matematik si může vymyslet leccos, co se na „realitu“ aplikovat nedá (něco z toho se však tu a tam může někdy později hodit). Stručně uzavřeno: matematik pracuje s „umělými“, říj. „konstruovanými“ předměty a předmětnými souvislosti, ale zároveň se může „nepředmětně“ (teď v jiném než mém smyslu) vztahovat i k předmětné skutečnosti reálné (přičemž sama není s to kontrolovat, zda to, k čemu se takto vztahuje, se vztahuje k realitě našeho univerza nebo ne). V tom se matematika podobá filosofii, která si v zásadě také může vymýšlet nějaké „své světy“, jež nemají s „reálnou skutečnosti“ mnoho společného (eventuelně téměř „nic“ – pak záleží na tom, zda to „nic“ budeme považovat za součást skutečnosti nebo ne, a v jakém smyslu).
2. Je tedy třeba si postavit otázku, jakým způsobem je vůbec možné, aby fyzika zkoušela aplikovat nějaké matematické „teorie“ (koncepce atd.) v rámci oblasti, k níž sama matematika (přesněji ovšem matematici, ale zůstaneme u oboru) principiálně nemá přístup. To znamená otázku, co to je ta FYSIS, která sama není ani číslo, ani není číselně kvantifikovatelná, ani nějakým, geometrickým schématem postižitelná? Fundamentálním rozdílem mezi „předměty“ matematickými (čísly, geometrickými nebo stereometrickými obrazci a útvary – pochopitelně i multidimensionálními atd.) a „předměty“, jimiž se zabývá „fyzika, jak ji známe“, je dějovost a časovost. Kvantifikace a matematizace je ovšem možná i tady, ale dějovost a časovost nemůže být ani popřena, ani jako taková uchopena (děj musí být rozkouskován, čas změněn na sérii „bodů“ v nichž se nic neděje (Zénón) nebo je „kvantován“, aby se tomu mohlo zabránit. Atd. Takže závěr: fyzika se ani v budoucnosti nebude muset (dokonce ani moci) obejít bez matematiky, ale svou hypertrofovanou posedlost kvantifikacemi a matematizací bude muset začít vyrovnávat pěstováním konceptů, metod a nové formy „vědeckosti“, kterou nechala politováníhodným způsobem atrofovat. Taková „nová fyzika“ se bude muset nově a jinak zabývat takovými problémy, jako je „čas“ (event. různé druhy času), dění (nejen pozorováním „změn“ a jejich kvantifikujícím „popisem“), akce a re-akce, tedy reaktibilita a její úrovně i „prahy“ atd. (další bude zmíněno později, protože i na to se tážete).
3. Nikdy bych nechtěl odsuzovat ani matematiku (vždyť to je můj původní obor!), ani žádnou jinou disciplínu k nějakému „navždy“ (filosofové jsou na to bytostně alergičtí, protože to příliš často slýchali ze strany theologů: „pouhý lidský rozum“, který má své nepřekročitelné hranice, apod.). Vždy ze zkušenosti je velmi dobře známo, že kdekoli nějaká velká koncepce přestane fungovat, je dříve nebo později nasazeno obrovské úsilí, aby byla vybudována nová a lepší. Takže samozřejmě i matematikové si budou muset osvojit stále větší a lepší dovednosti, s jakými budou myšlenkově pracovat se svými nesčetnými nepředmětnými konotacemi, jakmile si nechají říci a dojít, že už teď mají v jejich myšlení obrovskou důležitost, kterou si však nikdo dost nepřipouští a proto ji ani koordinovat nemůže.
(Otázky a odpovědi k setkání s Ariány 4. 7. 08 – č. 2,3.)
(Písek, 080703)