LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2007)

Rádlův důraz na „historické prvky“ v našem vědění byl nejspíš inspirován myšlenkou Hanse Driesche, že pro život organismů má zásadní význam tzv. historická báze reakční. U Driesche ovšem byly proti sobě postaveny – budeme to formulovat po svém – dva „faktory“: jednak – řekněme – jakýsi EIDOS organismu (Driesch mluví o „entelechii“ jako o „organizující“ složce), jednak právě onen „organizovaný“ materiál, který má svůj původ mimo organismus a teprve jeho „zkušeností“ se dostává do jeho „historie“ (vlastně jen individuální, ale myslitelně i „druhové“ resp. ještě nižší než „druhové“, prostě pak již „děděné“). Takto přeformulována vykazuje ovšem myšlenka „historické báze“ vážné nedostatky, protože nelze dost dobře – zejména z evolučního hlediska – rozhodnout, co vlastně náleží k základní formě (entelechii, EIDOS) daného „druhu“, a co naopak k jeho „historické bázi“. Rádl ve své adaptaci oné biologické (a tedy „přírodnické“) myšlenky a v její aplikaci na vývoj vědění a vědy nechal tento problém zatím stranou a postavil proti sobě „předmět“ vědění, v jeho podání z r. 1905 tzv. „fakta“, a to, co vědec (nebo věda určité doby) převzal „od jiných“ a co charakterizuje jako „historické prvky“ vědění (vědy). „Historičnost“ takových „prvků“ ve vědě má ovšem zřetelně značně odlišný charakter od „historičnosti“ v organickém vývoji. Problém s tím spojené pak Rádlu nutně vedly k zásadnímu rozlišení „historičnosti“ přírodní a historičnosti „dějinné“. Právě proto zdůrazňuje (DF II, 573), že Drieschovy „nové pojmy byly pozoruhodné a tvoří přirozený přechod k základním pojmům duchovědným, k pojmům programu a historie“. Zároveň Rádl upozorňuje, že Driesch jich však takto nevyužil, zůstává uzavřen v nazírání pouze přírodnickém a odpírá filosofickou cenu duchovědám, zvláště historii“, což považuje za „chybu“, protože „jeho pojem historické bas reakční a konec konců i pojem entelechie ukazuje zřetelně za hranice pouhé přírodovědy.
(Písek, 070218-1.)

Jan Bělehrádek (1939)

Teorie života nemohou býti ani ověřeny, ani vyvráceny fakty, protože „podstatu“ života nelze poznati zkušeností (smyslovou). Tím se také tyto teorie řadí do oblasti metafysiky, nebo do „teoretické biologie“, po případě „přírodní filosofie“, kamž je také odkazuje většina biologů (MAREŠ, RŮŽIČKA, v. BERTALANFFY, CREW aj.
Metody a výsledky vlastního bádání biologického jsou – a musí býti – neodvislé od toho, kterou z uvedených teorií badatel sám zastává.
Definice života. Z předešlých úvah plyne, že podstata života není známa. Tento poměr biologie k podstatě jejího předmětu není však výlučný právě pro biologii, nýbrž platí pro každou vědu vůbec. Podobně nezná psycholog pravé podstaty duše, chemik podstaty hmoty, fysik podstaty energie. Vědě však přísluší aspoň se „podstatě“ svého předmětu co nejvíce přiblížiti, jakožto svému ideálnímu cíli.
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 20.)