Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka
Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Budoucnost „minulá“ | Defatalizace minulosti | Historie a budoucnost | Dějiny (a „děje“)
Paul Ricœur
(1995)
Tady už pracujeme s jiným významem slova historie, tedy ne s tím, co už se stalo a je hotovo, ale s historií za pochodu, s historií jejích aktérů, s historií, která má dimenzi budoucnosti. Je velmi důležité, aby dějepis, který zná pou/161/ze minulý úsek času, byl vtahován do historie žité a konané, která má před sebou budoucnost.. Myslím teď na to, co napsal Raymond Aron ve své doktorandské práci z roku 1938 o mezích historické objektivity,4 když historikům uložil úkol „defatalizovat“ minulost, tj. přenést se do situace protagonistů, kteří tehdy měli před sebou budoucnost, přenést se do jejich situace nejistoty, kdy něco očekávali, něčeho se obávali, v něco doufali a v žádném případě nemohli vědět, co bude dál.
Je tedy možné, že paměť vlastně předbíhá dějiny historiků. Paměť je totiž vždycky pamětí někoho, kdo má své projekty a plány. Řečeno s Koselleckem,5 jak paměť, tak historii je třeba usadit mezi horizont očekávání a prostor zkušenosti. Zůstává ovšem to, že paměť má budoucnost, zatímco dějepis interpretuje úsek minulosti, o němž zapomíná, že někdy budoucnost měl.
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 160-61.)
vznik lístku: září 2007
Příčinnost v dějinách | Historie a příčinnost
Tomáš Garrigue Masaryk
(1898)
Ale i v tom případě, že se historický materialism zmírňuje, neodpadá hlavní úkol přívrženců materialismu historického, totiž plnost života a vývoje sociálního hospodářsky skutečně vyložit, ukázat, že ten život a ten vývoj skutečně má svůj původ v hospodářských příčinách – v té příčině materialisté skoro napořád chybují starou chybou idealistů: přijímají sae svého materialistického stanoviska ve zjevech sociálních a historických svazek příčinný příliš rychle a s Lehkým srdcem. Přihlédneme-li přesněji a zkoumáme-li důvody, vyklube se také z materialistického výkladu dějin ve většině případů jen nekritické přijímání domnělých svazků příčinných a neoprávněné vyznamenávání materialismu, kterému se ekonomické poměry jeví jedinou a reální základnou všeho kulturního života.
(0065-I, Otázka sociální sv. I, Čin, Praha 1946, str. 171.)
vznik lístku: leden 2007
Historie a smysl | Smysl a historie
Tomáš Garrigue Masaryk
(1898)
Na historii opravdu vědecké požadujeme dvojí. Musí se, a to se rozumělo samo sebou už v době Marxově, držet přesně zkušenosti jako všecky vědy ostatní; musí tedy být opravdu realistická, chceme-li tím názvem označit počlivě konstatování jednotlivých fakt. Za druhé požadujeme na vědecké historii také výklad smyslu konstatovaných fakt – historie nesmí být pouhou pečlivou registraturou fakt, pouhou sbírkou „lidských dokumentů“, nýbrž také výkladem jednotlivých fakt a dokumentů, jak vznikly a co pro člověka a pro společnost znamenají. Metodicky to vyjadřujeme tak, že chceme, aby historie byla vybudována na základě sociologickém a filosofickém.
...
...; ale nehledíc k tomu, že se ani nejvědečtější a sebevědečtější výklad dějin nemůže vyhnout otázce po hodnotě dějinných událostí a celého vývoje, uvidíme ...
(0065-I, Otázka sociální sv. I, Čin, Praha 1946, str. 175.)
vznik lístku: leden 2007
Historie a „věci“ (= to, co se děje)
Tomáš Garrigue Masaryk
(1898)
Engels, jak vidno, nemá o dosahu klasifikace věc ani zdání. Nemá zdání, jak důležitý je tu právě pro něho, zavrhujícího posavadní myšlení a organisaci společnosti. Historism ho vede k tomu, aby podle staršího způsobu německého všecky vědy duchovní pokládal za historické; při tom ho nenapadá, že historii mají i organismy a příroda neživá, a naopak že při studiu na příklad umění nebo náboženství neběží jen o historii, nýbrž také o věc, totiž o umění a o náboženství samo. Všeliké studium má svou stránku věcnou, dogmatickou, a svou stránku historickou. Název vědy „historické“ pro celá obor psychologický a sociální není oprávněn, ale je příznačný pro dobu,, které si problému vědeckého studia historického ještě neujasnila.
Marx a Engels kladou ovšem hlavní váhu na moment historický a vývojový („dialektický“). V tom právě tkví jejich historism, tj. historism upřílišený, historism nekritický. Tento jejich historism viděl ve světě jen samý pohyb a jen pohyb, nedíval se dost na věci v pohybu, neviděl dost, abych mluvil terminologií Engelsovou, „věcí hotových“, věcí „v klidu“.
(0065-I., Otázka sociální I., Praha 5(3)1946, str. 102.)
vznik lístku: leden 2008
Vitalismus
Jan Bělehrádek
(1939)
Tvoříme-li na základě biologických fakt teorie, můžeme zahrnovati stále širší oblasti fakt i s příslušnými hypothesami, až nakonec lze formulovati teorii tak širokou, že zahrnuje s jednotícího hlediska veškerou oblast biologických skutečností. Takové teorie vykládají jednotně „podstatu“ života a nazývají se teoriemi života:
1. Vitalismus učí, že příčinou života jest činitel zcela zvláštní povahy, specifický pro život a nevyskytující se v přírodě neživé, jejž lze v nejširším smyslu nazvati „životní princip“. Představa tohoto principu bývala různá v různých dobách. Nejprimitivnější formou vitalismu jest animismus, který si představuje životní princip jako totožný s „duší“. Modernějším tvarem animismu jest psychismus čili psychovitalismus, který se opírá o zjištění, že také u nižších tvorů jsou projevy duševní nebo aspoň projevy dráždivosti a smyslové orientace a který učí, že každému živému organismu je přisouditi alespoň elementární oblast duševní, která určuje všechny ostatní vlastnosti života, zařizujíc je účelně podle svých zájmů.Člověk, který ví o existenci duše z vlastní zkušenosti subjektivní, jest po tělesné stránce příbuzný s tvory ostatními až nejnižšími a jest tedy podle psychovitalismu považovat duši za vlastnost, která je sice nejdokonaleji rozvinuta u člověka, která se však vyskytuje v méně dokonalé podobě u všech organismů vůbec.
Jiní vitalisté ztotožňovali příčinu života se „životní silou“ (vis vitalis) nebo se „životní energií“, ale neprávem, protože v živých soustavách nebyla nalezena žádná síla nebo energie, která by nebyla známa z přírody neživé. Také látkově jsou organismy složeny z prvků, jež se vyskytují v přírodě neživé, a ze sloučenin, jež jsou známy z říše nerostné nebo jež lez vyrobiti uměle, takže je dnes nezbytné /16/ vzdáti se i představy, že by podstatu života tvořila nějaká zvláštní látka („elixirium vitae“). Moderní neovitalismus, jejž hlásají zejména DRIESCH, BERGSON, JOHNSTONE, MAREŠ, BABÁK a mnozí jiní, proto předpokládá, že principem životním jsou činitelé nehmotní a neenergetičtí, určující životní dění asi tak, jako zakřivení kolejnice určuje směr jízdy bez ohledu na sílu a hmotu (DRIESCH). Pro tyto činitele volí DRIESCH název „entelechie“, převzatý od ARISTOTELA. BERGSON volí název „životní rozmach“ (élan vital) pro soubor těchto činitelů.
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 15-16.)
vznik lístku: květen 2007