Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Blahoslav Kozák (1946-47)

Každá věda směřuje k nadčasové platnosti a každá pravda, pokud ji máme – … – je svou noetickou povahou « věčná », tj. nadčasová, vždy platná ; něco jiného jest, do jaké míry vědec a tudíž i logik toho dosahuje.
(Logika I., skripta 1946-47, cyklostyl, str. 5.)

Ladislav Hejdánek (1991)

O vztahu můžeme mluvit – ostatně jako o čemkoliv jiném – především ve dvojím smyslu. Můžeme mít na mysli především pojem vztahu anebo to, k čemu se tento pojem vztahuje, čeho je pojmem. Většina filosofických slovníků uvádí na prvním místě Aristotela, který zařadil vztah mezi kategorie, tj. nejobecnější pojmy, které už nelze vymezit klasickým způsobem tak, že udáte obecnější pojem a druhovou odlišnost. To má své oprávnění, pokud jde jen o dějiny pojmové výbavy různých myslitelů, ale nemůže to dostatečně vyložit, co je příslušným intencionálním korelátem onoho pojmu.Tak, jako nelze vyložit obsah pojmu „trojúhelník“, aniž byste od pojmu přešli k tomu, čeho je pojmem, totiž k samotnému trojúhelníku, tak nelze vyložit obsah pojmu „vztah“ bez toho, že přejdete k samotnému vztahu, který nesmí být s pojmem vztahu zaměňován. Přesné odlišování vztahu od pojmu vztahu je mimořádně důležité zejména proto, že musíme na jeho základě respektovat významný rozdíl mezi dvojím druhem vztahů, totiž mezi vztahy skutečnými a mezi vztahy pojmovými (tj. vztahy mezi pojmy); někdy se mluví taky o rozdílu mezi vztahy reálnými, konkrétními a vztahy abstraktními, ale toto druhé dělení je málo výstižné a nepřesné. Zkoumání vztahů mezi pojmy náleží do logiky, kdežto zkoumáním skutečných vztahů se zabývají kromě filosofie především vědy. To ovšem neznamená, že celá otázka vztahů je nějakou odtažitou záležitostí odborníků. Právě pro každodenní život člověka jsou mnohem významnější vztahy než věci či předměty, které do oněch vztahů vstupují nebo do nich jsou zatahovány.
(Slovnik – rozhlas, 3.6.1991.) (Praha, 910603-1.)

Ladislav Hejdánek (1991)

Ve filosofii náleží pojem vztahu k nejopomíjenějším a také k nejnejasnějším vůbec. Nejprve bychom si tedy měli objasnit, proč tomu tak je. Základním nedostatkem, který má na svědomí většinu konfuzí a s nimi súpojených potíží, je nedostatečné rozlišování mezi pojmem vztahu a mezi vztahem samotným. Obvykle se uvádí, že vztah je už od dob Aristotelových uváděn jako jedna z kategorií, tj. nejobecnějších pojmů. Každý pojem je však pojmem něčeho, co míní resp. k čemu se vztahuje. K čemu se tedy vztahuje pojem „vztahu“? Tady jsme u první nesnáze: podle Aristotela jsou ve vztahu takové věci, které jsou jsou nějak vzhledem k něčemu jinému, dalšímu. Ale co tento vztah sám? Vztahuje se také k něčemu? Je to vůbec nějaká věc? Tak třeba stůl a židle se navzájem k sobě nějak vztahují: stůl se vztahuje k židli a židle se vztahuje ke stolu. Vztahuje se k něčemu také jejich vzájemný vztah? Je to ostatně jeden vztah, anebo to jsou spíše dva vztahy? Aby byl nějaký vztah možný, je zapotřebí, aby tu byly nějaké dvě věci, které by se k sobě mohly vztahovat. Je však tento jejich vztah nějakou třetí věcí? Pokud ano, pak by tu už byly tři věci, z nichž každá by se mohla vztahovat k ostatním dvěma. Může se židle vztahovat opravdu nejenom ke stolu, ale také ke svému vztahu ke stolu? O takových mrtvých předmětech, jako je stůl a židle, to asi předpokládat nemůžeme, ale mohlo by to platit např. o živých bytostech, zcela jistě však o člověku. Krásně si s touto myšlenkou uměl vyhrát třeba Kierkegaard. Pokud sám vztah žádnou takovou třetí věcí není a nemůže se proto sám k ničemu dalšímu vztahovat, je tu další nesnáz: jak vůbec může náš pojem vztahu odpovídat skutečnému vztahu, když se sám k něčemu vztahuje, zatímco skutečný vztah sám se k ničemu dalšímu nevztahuje? Už samo o sobě nám tato otázka musí být připomínkou, že vztahy mezi pojmy jsou jistě zcela odlišné než vztahy mezi věcmi. A k tomu přistupuje další, již třetí nesnáz: každý pojem se vztahuje ne pouze k tomu, čeho je pojmem, ale navíc ještě k myšlenkovému modelu toho, k čemu se (ještě i za pomoci tohoto modelu) vztahuje. Není divu, když z toho někdo chce snadno vybruslit tím, že veškeré vztahy odkáže do oblasti naší subjektivity a jako opravdové skutečnosti bude uznávat jen tzv. věci (tj. věci o sobě, bez jakýchkoliv dalších vztahů). Ale to už vůbec není žádné řešení. Kdyby nebylo ve světě vztahů a souvislostí, svět by vůbec nemohl existovat. Izolovaná kvanta energie a izolované částice, mezi nimiž by nemohlo dojít k žádné interakci, by se nikdy nestaly reálnými kvanty a reálnými částicemi, protože právě k tomu potřebují nesmírně mnoho jiných kvant a částic dalších, k nimž se vztahují a které se vztahují k sobě navzájem i k nim samotným. Bylo by dokonce možno říci, že svět je založen na vztazích mnohem spíše, než na nějakých „věcech“, které jsou navzájem ve vztazích. Vždyť co jsou vlastně tyto „věci“ jiného než také jen nejrozmanitější vztahy: to nejzákladnější, co může zakládat vztah k něčemu jinému, je ta nejmenší událost, která se vztahuje k jiné takové nejmenší události tím, že na ni reaguje. Sama taková událost však není „věc“, nýbrž událostné dění krátkého trvání, a její interakce s jinou událostí je také událostné dění, byť nikoliv samostatná událost. ( 3. 6.1991) (pro rozhlas – Praha, 910603-n.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Známá – a velmi rozšířená – formule praví, že „vše souvisí se vším“. V jistém relativním smyslu to zajisté platí, ale vůbec to neznamená, že tato vše zasahující souvislost zakládá nějakou „jednotu všeho“. Jde totiž o to, že vedle všeobecných (a ovšem velmi různorodých) souvislostí nacházíme ve světě také nesouvislosti; jinak bychom mohli také říci, že jednotlivé souvislosti mají nejen své počátky, ale také své konce. Tzv. souvislosti nejsou jen naší představou či spíše poznatkem, ale jsou především čímsi na nás nezávislým, ale skutečným. A protože skutečným, a to navíc vždy čímsi jednotlivým, jsou vlastně jakýmisi událostmi, eventuálně něčím, co je na skutečných událostech založeno a co by bez nich nebylo možné. – Samo slovo „souvislost“ nám jakoby sugeruje, že jde o něco mezi dvěma „jsoucny“, takže tam, kde nejsou „jsoucna“, nejsou možné žádné souvislosti. To je však mylný relikt substančního myšlení: souvislosti jsou čímsi základnějším než „jsoucna“, ta jsou možná teprve na základě souvislostí. Každá událost je děj, dění; a v tomto dění jde o souvislost nejen počátku události s jejím koncem, nýbrž se všemi „jsoucnostmi“ mezi nimi (mezi počátkem a koncem). Událost by se tedy nemohla „dít“ („stávat“), kdyby tu zejména nebyly tyto souvislosti, které ono dění umožňují a zakládají. (Ovšemže to neznamená, že „dění“ těchto souvislostí není umožněno „děním“ nějakých souvislostí ještě primárnějších.) Významem blízké slovo „vztahy“ není o moc lepší, neboť rovněž sugeruje onu nesamostatnost „vztahů“ a jejich závislost na tom, co je v tom či onom vztahu tím vztaženým (nebo vztahovaným), tj. co je předpokladem každého vztahu. Ani slovo „vztah“ se tedy nehodí, ale proti jazykovým zvyklostem asi nelze nic účinného podniknout. Přesto je nezbytné si vždy znovu připomínat, že cokoli, co se nám jeví jako něco, co je předpokladem vztahů a co do vztahů teprve vstupuje, je de facto nutně založeno na nějakých základnějších vztazích, které se někdy a někde jakoby zauzlují a dávají tak vznik něčemu, čemu říkáme „jsoucno“, a co pak jako takové vstupuje opět do dalších, nových vztahů.
(Písek, 140317-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Událost (přinejmenším vyšší než primordiální resp. virtuální) musí být schopna se skutečně, tj. aktivně vztáhnout jak ke své vlastní minulosti (bylosti), tak ke své vlastní budoucnosti (budosti). Patočka chybně podceňuje tuto okolnost nejen u všech subjektů-událostí obecně, ale dokonce i v případě všech animálií, tedy živočichů. Říká totiž: »Tento „jiný vztah“ nemůže být prostě „jiný reální vztah“, poněvadž krom vztahu k aktuálně-přítomné realitě pro žádné animal jiný reální vztah neexistuje.« (in: Studie o času I, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 639.) Záleží ovšem také na tom, co Patočka míní „reálním vztahem“; myslí-li vztah „skutečný“, pak nemá pravdu. Každá pravá událost (a nemusí vůbec jít o živou bytost) je skutečná jako celek, i když tento celek se může „ukazovat“ pouze ve svých (vždy právě aktuálních) fázích. A jestliže Patočka dává důraz na aktivitu vztahu k vlastní minulosti, nemůže přece tuto aktivitu chápat jen jako duševní či jen myšlenkovou (tedy tzv. subjektivní). Musíme vzít na vědomí, že skutečné vztahy (nikoli vztahy zvenčí pozorované a eventuelně konstatované, „měřené“) mají podobu akcí, a akce jsou možné jen jako akce určitého subjektu.
(Písek, 130503-3.)