Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

Zásadně je zapotřebí odlišovat vztahy (pochopitelně jen „pravé“ vztahy, tedy nikoli „formální“, zjišťované pouze zvenčí), které mezi sebou navazují jednotlivá jsoucna (jednotlivé subjekty, pokud nejde o nejnižší úrovně), od vztahů uvnitř jednotlivého jsoucna. A dále je zapotřebí rozlišovat vnitřní vztahy v pravém slova smyslu, které jsou účastny integrace (vnitřního sjednocení) pravého jednotlivého jsoucna, a „vnitřní“ vztahy, kterou jsou vlastně jen vnějšími vztahy, byť uvnitř pravého jsoucna jako celku. Jde totiž o to, že i uvnitř jsoucna jakožto celku mohou na sebe jeho části a složky reagovat i tak, jako by reagovaly mimo rámec celku, ale že dochází jen k jakýmsi zvláštním obměnám těchto vztahů, a to ve smyslu či v „duchu“ integrity či celkovosti takového jsoucna samého. Whitehead to dost názorně formuloval, když uváděl situaci v organismu. Organismus je vnitřně sjednoceným celkem, i když je jeho tělo vytvářeno také z běžných vztahů mezi atomy, jak je známe i z prostředí mimo organické tělo, ale jsou tu ještě vztahy specifické, díky kterým je takový organismu vůbec možný, kterými je ustavován a udržován „při životě“. Whitehead tu právě poukazoval na mimořádnou funkci elektronů, které sice velmi často a velmi rychle mění svá „jádra“ (takže je dokonce stěží můžeme nějakým „jádrům“, nějakým atomům přiřazovat), ale které samy o sobě bez nezbytných jader určitých atomů rovněž nemohou „život“ organismu zabezpečovat. Dráhy jednotlivých elektronů nejsme ovšem schopni sledovat tak, jak jsme schopni sledovat ne-li jednotlivé atomy, tedy malé nebo i velké molekuly, ale je to jen nekritická představa, že lze něco živoucího ze správně vybraných atomů a molekul „zvnějšku“ (chemicky) sestrojit. Zdá se, že chemie může v nejlepším případě rozpoznat, kterých atomů a molekul je k vzniku života zapotřebí, ale že nikdy nebude schopna rozpoznávat, jakých „vnitřních“ aktivit (zakotvených v tom, co „ještě není“, je k vzniku života resp. konkrétního živoucího těla nezbytně zapotřebí.
(Písek, 130529-2.)

Jan Blahoslav Kozák (1938)

... Pro naši úvahu je důležité, že se inteligentní člověk učí všecko, čeho se duševně dotkne, objektivovati. I své vlastní „nitro“, tj. svou vlastní mysl, může kus po kuse objektivovati; ale jen ve vzpomínce, anamnesi. Dokud nějaký stav nebo proces duševní trvá, žijeme jej a nemůžeme o něm reflektovati. Takovým objektivováním vlastního nitra se oblast subjektivní, sféra kolem jáství, sféra neurčených a splývavých pocitů zužuje. Sami vůči sobě jsme pak v mezích možnosti pozorovateli. Čím primitivnější mysl, tím více jest ovládána city, pudy, iracionálními sympatiemi. ...
(7230, Věda a duch, Praha 1938, str. 95.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Když mluvíme o vztazích nebo souvislostech, musíme přísně rozlišovat, kdy jde o vztahy „skutečné“, kdy nepotřebujeme žádného pozorovatele či posuzovatele, který by je mohl „konstatovat“, a kdy jde naopak o vztahy jen námi nebo prostě nějakými pozorovateli zjišťované, které však nemají svou vlastní aktuální skutečnost. Tak třeba mezi naším psem a psem, kterého jsme viděli při své jedné cestě do jiné země, může být podobnost, může jí např. o stejné plemeno, ale tu (třeba velkou) podobnost musíme (a můžeme) konstatovat pouze za předpokladu, že aspoň jednoho psa dobře známe, zatímco druhého vidíme na místě natolik vzdáleném, že je vysoce nepravděpodobné, že jde o téhož psa, a na tom pak stavíme svůj úsudek. Mezi oběma psy však opravdu může být nějaký skutečný vztah, ale ten nemůžeme přímo zjistit, ale můžeme po něm začít pátrat. Avšak tento skutečný vztah není a nejspíš ani nemůže být aktuální, nýbrž půjde asi o velmi složitou spleť genetických (pěstitelských) souvislostí, které můžeme třeba odhalit zkoumáním jejich rodokmenů (jde-li o šlechtěné plemeno); v největším počtu případů však takové skutečné vztahy či souvislosti zůstávají skryty a neznámy, a my se o ně ani moc nestaráme, protože obvykle na nic vůbec nezáleží. Podobně se to však má se všemi vztahy v univerzu; mimořádně dobrým příkladem je poloha hvězd a souhvězdí na našem nebi: jsme to my, kteří – ze své perspektivy – rozpoznáváme a pojmenujeme tu či onu hvězdu nebo to či ono souhvězdí, a s pokračujícím astronomickým zkoumáním už dnes s jistotou víme, že hvězdy a souhvězdí, jak se nám jeví na obloze, k sobě vůbec nemusí náležet, ale mohou od sebe být odděleny obrovskými vzdálenostmi, takže jejich blízkost může být pouze zdánlivá. A navíc při mimořádně velkých vzdálenostech, jež je od sebe dělí, nemůžeme si ani být jisti, že srovnávané obě hvězdy v současné době ještě existují, ani v jaké vzdálenosti od sebe v dané době jsou. To s naprostou přesvědčivostí ukazuje, že mezi tím, co právě pozorujeme, a tím, jak to právě vskutku „jest“, bývá někdy obrovský rozdíl.
(Písek, 141123-1.)