Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Blahoslav Kozák (1946-47)

Jest jejich povinností, aby řekly, proč pokládají své poznatky za platné, tj. za noeticky platné, jiným slovem : za pravdy.
(Logika I., skripta 1946-47, cyklostyl, str. 5.)

Jan Blahoslav Kozák (1938)

… My vidíme pouze důsledky : útěk od víry v obecně platné pravdy, ba od víry v samu možnost jejich ; útěk od lidskosti a pohrdání humanitou, která klidí posměch pro svoje slabošství », dokud se její defensiva nestane hojně makavou. Pozorujeme útěk od víry v možnost všelidských základů kultury, ba i mravnosti. Celá vřava nynějšího světa, ve které se sváří fašismus, hitlerismus a cagoulardi s komunismem a trochu neurčitým pojetím demokratismu, má hluboký kontrapunkt. … /4/ …
Lidskost vadne a ustupuje brutalitě. kdykoliv se ztrácí pojem lidstva. Tento pojem není přírodovědný, nýbrž duchovní. Přírodovědecky se dostaneme k raovým teoriím. …
(7230, Věda a duch, Praha 1938, str. 3 – 4.)
Lidskost vadne a ustupuje brutalitě. kdykoliv se ztrácí pojem lidstva. Tento pojem není přírodovědný, nýbrž duchovní. Přírodovědecky se dostaneme k raovým teoriím. …
(7230, Věda a duch, Praha 1938, str. 3 – 4.)

Hermann Broch (1917)

Das Problem des Wertes ist von der Berechtigung, Beantwortbarkeit teleologischer Fragestellung abhängig: jeglicher Wert ist Zielpunkt irgendeiner geschehenen oder denkbaren Willensaktion, ist immer irgendwie Erstrebtes oder zu Erstrebendes, ist der Zweck irgendeines Wirkens.
Es muß demnach (unter anderem) auf voluntaristische Phänomenologien rekurriert werden. -
Um sich einer Frage allgemeinster Fassung, einem „An-sich-Problem“, also hier etwa dem der causa finalis als „Wert an sich“ nähern zu dürfen, bedarf es des Rekurses auf [eine] allgemeinste, also erkenntnistheoretische Grundeinstellung (mit einem Minimum unbewiesener Voraussetzungen) – dies hier umsomehr als bekanntlich Wert- und Wahrheitskriterien eng ineinander laufen. Es gelten als Vorannahmen:
1. Die Erkenntnis der absoluten Einsamkeit des erkennenden Ichs; die Indeterminiertheit seiner rationalen und solipsistischen Autonomie,
2. das Phänomen eines – vom Ich indeterminierten, als „Zufall“ indeterminierbaren – Fremdkomplexes als Basis und (so/wohl objektive als subjektive) Modalität des gesamten Erlebens und Erkennens.
Die hiemit gegebene Antinomie zwischen beiden Determinierungssystemen als Agens allen Wirkens und aller Denkbewegung zu hypostasieren, halten wir uns für berechtigt.
(Zur Philosophie der Werte und der Geistigkeit [1917], in:8021, S. 81-2.)

Jan Blahoslav Kozák (1946-47)

Každá věda směřuje k nadčasové platnosti a každá pravda, pokud ji máme – … – je svou noetickou povahou « věčná », tj. nadčasová, vždy platná ; něco jiného jest, do jaké míry vědec a tudíž i logik toho dosahuje.
(Logika I., skripta 1946-47, cyklostyl, str. 5.)

Jan Blahoslav Kozák (1938)

... Pro naši úvahu je důležité, že se inteligentní člověk učí všecko, čeho se duševně dotkne, objektivovati. I své vlastní „nitro“, tj. svou vlastní mysl, může kus po kuse objektivovati; ale jen ve vzpomínce, anamnesi. Dokud nějaký stav nebo proces duševní trvá, žijeme jej a nemůžeme o něm reflektovati. Takovým objektivováním vlastního nitra se oblast subjektivní, sféra kolem jáství, sféra neurčených a splývavých pocitů zužuje. Sami vůči sobě jsme pak v mezích možnosti pozorovateli. Čím primitivnější mysl, tím více jest ovládána city, pudy, iracionálními sympatiemi. ...
(7230, Věda a duch, Praha 1938, str. 95.)