Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Heller (2003)

Pravá milost není laciná milost. Pravá víra je pokorná víra. Pravá naděje není sebejistá, jde strmou pěšinkou nad srázem pochybností, ba zoufalství. Jsme-li Kristovi chudí, pak nemáme ve svém majetku, tedy v hrsti, vůbec nic, ani žádnou levně oblažující „náboženskou jistotu“. Ta se sbírá jako mana na poušti každý den znovu na kolenou. Běda vám, bohatým, protože už máte své potěšení (L 6,24). My je nevlastníme. My jen doufáme, že je nám připraveno a skryto v Kristu.
Praha, Zelený čtvrtek 17.4.2003.
(Vzpomínkový večer na Bonyho Bouše.)

Gabriel Marcel (1968)

Především si připomeňme, že tento sokratismus není skepticismem, je to hledání, hledání tápající, jak jste sám řekl, ale hledání, které nepředpokládá uzavření do světla, když je uvidíme. /77/
Tak má být pojímána milost. Pokušení, kterému podlehlo tolik theologů, spočívá podle mne v neopatrné objektivisaci milosti. Například v tom, že je brána jako příčina a od tohoto okamžiku přestává být milostí a stává se hybnou silou pseudovědění. V tom, co říká Antoine Sorgue, něco takového vůbec nepřipadá v úvahu. Jeho slovo je jednoduše slovo věřícího, který hledá svou cestu, který se cítí být osvícen, ale který velmi dobře ví, že on sám může svými neuváženými činy, svými chybami zhasnout toto světlo, které jej vede.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 76-77.)

Ernst Fuchs (1977)

… Bedenke ich´s recht, so wollte Heidegger an dieser Stelle keineswegs kämpfen. Er war ja doch wie unsereiner erfüllt davon, daß man um Welt gekämpft werde. Statt Welt läßt sich ganz einfach Geld sagen. Die alten Griechen be/107/nannten das Sein mit dem gleichen Wort wie „Vermögen“: Ousia. Was hast du? Darauf könnte Sokrates antworten: Was du bist! Was ich wert bin? Nein, antwortete Heidgger. Wahrheit ist kein Wert. Sie ist mehr als das. Wahrheit, sage ich, ist Zugabe. Wozu? Zum rechten Glauben, antwortet Luther. Gnade und Wahrheit gehören zusammen wie Voraussetzung und Zugabe des Glaubens. Das haben wir damals unter Bultmanns Anleitung gelernt und bei Heidegger erproben können. Die Probe fiel zu Bultmanns Gunsten aus.
(Aus der Marburger Zeit, in: 4293, Erinnerung an Martin Heidegger, Pfullinggen 1977, S. 106-07.)

Jan Heller (2005)

Podle křesťanského učení jest cílem lidského života spasení. Kdo je nezískal, ztratil vše. Spasení je osvobození od sebe sama. Uskutečňuje se skrze víru. Víra není názor, třeba i o Bohu, nýbrž zřeknutí se sebe sama. Je tedy poslušností, ba rovnou a přímo, souhlasem s rozsudkem smrti nad sebou samým. – S vírou těsně souvisí pokání. Víra a pokání je vlastně vnitřně jediný pohyb. Ježíš říká: Čiňte pokání a věřte evangeliu (Mar. 1,15). Pokání je poznání a vyznání, že tento rozsudek smrti nade mou je spravedlivý. Boží „ne“ k lidské sebestřednosti. Ne k člověku jest ovocem hříchu. Hřích pak pochází především z toho, že člověk chce mít, vlastnit. Světský člověk chce mít štěstí, bohatství, slávu atd. Obojí je stejný hřích, neboť oba svou vůlí k vlastnictví kladou Bohu podmínky. Oba nechtějí být zcela a naprosto odkázáni na Boha samého a na jeho pouhou milost, nýbrž chtějí být alespoň v něčem, alespoň trochu božími partnery jako ti, kteří už mají něco předem jisté. Bůh chce naproti tomu, abychom neměli nic, také jej abychom neměli (k dispozici, ve svém vlastnictví), nýbrž on sám chce mít nás, chce nás učinit svým vlastnictvím a svým nástrojem, ale tak, abych za to na něm nic nechtěli a nevymáhali, abychom proti němu nevznášeli žádný nárok, ani nárok na vlastní existenci. Právě smrtí se člověku zřetelně ukazuje, že nemůže proti Bohu mít a vznést žádný nárok, ani nárok na vlastní existenci. Toto určení k smrti je však pro starého člověka pohoršením. /190/ Všecky soteriologické náboženské systémy se pokoušejí o to, vysvobodit člověka od smrti. Křesťanství však není žádný soteriologický náboženský systém, nýbrž pravda o člověku a o jeho určení. (Není žádné pravdy o Bohu, protože Bůh jest pravda.) Proto se pravé křesťanství nesnaží člověka od smrtzi osvobodit, nýbrž ukázat mu nezbytnost smrti a smysl smrti.
(Podvečerní děkování, Vyšehrad, Praha 2005, str. 189.)

Jan Heller (2005)

Ještě k zástupnosti: Pokoušel jsem se – v podstatě celý svůj život – odpovídat stále stejně: To, že prý Syn svou obětí usmířil rozhněvaného Otce, považuji ovšem za nešťastný výrok někoho, kdo neměl v pořádku učení o Trojici: Totiž, že Otec a Syn jsou jedno. To se říká v evangeliu mnohokrát. Tvrdit, že Otec chce zatratit a Syn odpustit, je pro mě nepřijatelné. Ježíš vždy a všude koná vůli Otcovu. Co z toho vyplývá? Ježíš nesmiřuje Otce s námi, nýbrž nás s Otcem. Bůh se k nám nikdy neobrátil zády; to my jsme se k němu obraceli a obracíme zády, a proto je třeba, abychom se – mocí Ducha svatého – „obrátili“ od sebe samých k Bohu.
(Podvečerní děkování, Vyšehrad, Praha 2005, str. 74.)