Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Kořenský (1989)

Pod pojmem objekt vědy rozumíme objektivní realitu nebo její složku, na niž je zaměřena aktivita vědeckého subjektu. Pod pojmem objekt věd o přirozeném jazyce rozumíme složku objektivní reality, na niž je zaměřena aktivita vědeckého subjektu, který se zabývá podstatami, fenomény a okolnostmi přirozené mezilidské komunikace jako činnosti poznávací a sdělovací. Pod pojmem současných věd o přirozeném jazyce rozumíme tyto vědy určitého časového období, v tomto případě druhé poloviny 80. let tohoto století.
V dalších krocích je třeba zúžit pojem současné vědy o přirozeném jazyce a určit blíže pojem příslušného objektu. Zavedeme předpoklad, že oba pojmy jsou interdependentně komplementární. Pod pojmem interdependentní komplementarity rozumíme interdependentní určenost objektu typem aktivity vědeckého subjektu a určenost typu aktivity charakterem objektu. Užíváme záměrně termínu aktivity vědeckého subjektu, neboť jde o pojem širší, zahrnující empirickou volbu objektu jako segmentu procesu objektivní reality, empirické a teoretické procedury přibližování se subjektu1 k objektu až po vyslovení teorie objektu implementací a verifikací. Pojem teorie je již tedy víceméně „petrifikovaný“ rezultát aktivity vědeckého subjektu.
(6564, Teorie přirozeného jazyka, Praha 1989, s. 7 – pozn. str. 13.)
pozn. 1 Zde je míněn vědecký subjekt, tedy teoreticky aktivní lidský subjekt. V části I. záměrně užíváme nejobecnějších konceptů subjekt – objekt, třebaže jsme si vědomi, že v průběhu výkladu (zhruba řečeno, všude tam, kde jde o selektivní formaci objektu vědeckou aktivitou) by bylo třeba mluvit spíše o předmětu. Sledování dialektiky vztahů v rámci škály objekt (jako „segment“ objektivní reality), předběžně empiricky stanovený předmět … až po explicitně systémově formulovanou představu předmětu, procesy „zpětné ontologizace“ předmětu jako výsledku teoretické aktivity (tedy jako nežádoucí nabývání charakteru „prvotního“ objektu) atd. by ovšem nedovolilo spolehlivě diferenčně užívat termínu objekt a předmět. Tato diferenciace by si vyžádala samostatnou analýzu. Proto jen výjimečně (v bodech (1) – (4) na s. 8) v závorce uvádíme termín předmět, neboť jde o místo, kde jeho užití se zdá nesporné. Cílem části I. je však zamyšlení o dynamice představ objektu/předmětu teorií přirozeněřečové komunikace, nikoli další vyjasňování vztahů mezi termíny objekt a předmět. Stejně tak obecně užíváme termínů podstaty, fenomény bez další možné vnitřní diferenciace. [sic! – s. 13, LvH]

Ladislav Hejdánek (2006)

Omyl (či chyba) v naprosté většině případů není čímsi pouze nahodilým, ale jednak mívá své kořeny a zdroje v čemsi ne zcela nahodilém, jednak sám (sama) má tendenci se opakovat a tak se udržovat. Právě proto charakterizuje Charles Péguy některé omyly jako neustávající, úspěšné, neúnavné a vždy znovu se rodící (les incessantes, successives, infatigables renaissantes erreurs). To souvisí s tím, že chyba se může vyskytnout (tj. vůbec se může stát chybou) pouze v určitém kontextu, v němž se stává chybou; chyba vytržená z kontextu chybou být přestává, prostě bez kontextu není jako chyba možná. Co to vlastně znamená? Teprve kontext dělá chybu chybou, omyl omylem – jinak se prostě něco děje, a zbavíme-li to jakéhokoli vztahu k nějakým širším souvislostem, můžeme to pouze zaznamenat a popsat, ale nic víc. Že je něco omylem nebo chybou, to není ničím bytostně vlastním izolovanému „jsoucnu“. Možná právě z tohoto důvodu měli staří (a ještě ve středověku) za to, že „zlo“ nemá žádnou samostatnou jsoucnost, ale udělali tu těžkou chybu, že naopak dobru takovou samostatnou jsoucnost připisovali. („Esse est bonum“ je jenom jinou formou formulace, že „bonum est“.) Jsoucnost sama o sobě není ani dobrá, ani zlá nebo špatná, a to proto, že to je de facto falešná abstrakce, neboť tu abstrahujeme od souvislostí, od kontextu. Teprve v kontextu se v abstrakci izolované „jsoucno“ stává dobrým nebo špatným (zlým). Ovšem velice pak záleží na tom, co tím kontextem myslíme. Mít na zřeteli kontext znamená totiž popravdě vždy také zásadní principiální ohled na událostnou, dějovou, časovou povahu každého „jsoucího“: ke kontextu náleží zajisté mnohé z toho, co předcházelo a předchází aktuální jsoucnosti, ale také mnohé z toho, co má teprve nastat, k čemu teprve dochází a dojde. To pak pro náš problém znamená, že něco, co se nyní jeví jako omyl nebo chyba, se může ukázat jako „šťastný omyl“ nebo „šťastná chyba“ – totiž v takovém případě, že kontext, v němž se původně omyl jevil jako omyl, sám měl v sobě cosi mylného, vadného, nepravého. Zvláštní ovšem je, že nový, „pravější“ kontext, v němž se nějaký omyl ukáže jako ne-omyl, tj. v němž se něčemu, co bylo považováno za chybu nebo za nesmysl, dostane jakéhosi zadostiučinění, nikdy nerehabilituje to, co bylo nejprve nebo původně považováno za chybu nebo za omyl (eventuelně za něco „zlého“), do všech podrobností, nýbrž vždycky jen něco z toho vybere, aby to ukázal v novém světle. V tomto světě nebude žádný omyl rehabilitován bez korektur, bez nápravy. A tak z toho vyplývá, že filosofie nikdy nemůže a nesmí pátrat po nějakém zcela nepochybném a žádným pochybnostem nepodléhajícím počátku a základu, z něhož by mohla vycházet; Descartes se hrubě mýlil, když hledal takový „počátek“ a když byl kvůli tomu ochoten vůbec všechno (tj. veškerý kontext, všechny souvislosti) odložit jako pochybné nebo zpochybnitelné.
(Písek, 060820-2.)

Jan Kořenský (1989)

Pod pojmem objekt vědy rozumíme objektivní realitu nebo její složku, na niž je zaměřena aktivita vědeckého subjektu. Pod pojmem objekt věd o přirozeném jazyce rozumíme složku objektivní reality, na niž je zaměřena aktivita vědeckého subjektu, který se zabývá podstatami, fenomény a okolnostmi přirozené mezilidské komunikace jako činnosti poznávací a sdělovací. Pod pojmem současných věd o přirozeném jazyce rozumíme tyto vědy určitého časového období, v tomto případě druhé poloviny 80. let tohoto století.
V dalších krocích je třeba zúžit pojem současné vědy o přirozeném jazyce a určit blíže pojem příslušného objektu. Zavedeme předpoklad, že oba pojmy jsou interdependentně komplementární. Pod pojmem interdependentní komplementarity rozumíme interdependentní určenost objektu typem aktivity vědeckého subjektu a určenost typu aktivity charakterem objektu. Užíváme záměrně termínu aktivity vědeckého subjektu, neboť jde o pojem širší, zahrnující empirickou volbu objektu jako segmentu procesu objektivní reality, empirické a teoretické procedury přibližování se subjektu1 k objektu až po vyslovení teorie objektu implementací a verifikací. Pojem teorie je již tedy víceméně „petrifikovaný“ rezultát aktivity vědeckého subjektu.
(6564, Teorie přirozeného jazyka, Praha 1989, s. 7 – pozn. str. 13.)
- – – – – – -
1 Zde je míněn vědecký subjekt, tedy teoreticky aktivní lidský subjekt. V části I. záměrně užíváme nejobecnějších konceptů subjekt – objekt, třebaže jsme si vědomi, že v průběhu výkladu (zhruba řečeno, všude tam, kde jde o selektivní formaci objektu vědeckou aktivitou) by bylo třeba mluvit spíše o předmětu. Sledování dialektiky vztahů v rámci škály objekt (jako „segment“ objektivní reality), předběžně empiricky stanovený předmět ... až po explicitně systémově formulovanou představu předmětu, procesy „zpětné ontologizace“ předmětu jako výsledku teoretické aktivity (tedy jako nežádoucí nabývání charakteru „prvotního“ objektu) atd. by ovšem nedovolilo spolehlivě diferenčně užívat termínu objekt a předmět. Tato diferenciace by si vyžádala samostatnou analýzu. Proto jen výjimečně (v bodech (1) – (4) na s. 8) v závorce uvádíme termín předmět, neboť jde o místo, kde jeho užití se zdá nesporné. Cílem části I. je však zamyšlení o dynamice představ objektu/přemětu teorií přirozeněřečové komunikace, nikoli další vyjasňování vztahů mezi termíny objekt a předmět. Stejně tak obecně užíváme termínů podstaty, fenomény bez další možné vnitřní deferenciace. [sic! – s. 13, LvH]