Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1932)

... Alles Philosophieren überschreitet, was in klarer Objektivität als Sein für jedermann dasselbe ist. ...
...
Transzendieren überhaupt
1. Überschreiten der Gegenständlichkeit. – Philosophie ist das denkende Vergewissern eigentlichen Seins. Weil kein Sein, das als erforschbarer Gegenstand gegeben wäre, ales das eigentliche Sein haltbar ist, muß Philosophie über alle Gegenständlichkeit tranzendieren.
... /38/ ...
In jedem Denkakt transzendiere ich im ersten Sinne, sofern ich als Subjekt etwas Transsubjektives meine. Eigentliches Transzendieren heißt jedoch: Hinausgehen über das Gegenständliche ins Ungegenständliche. ...
(3337, Philosophie I, Berlin etc. 1956, S. 37; 38.)

Karl Jaspers (1932)

Denn schon hier an einer dem Gehalt nach scheinbar noch armen, weil formalen Grenze tritt mit größter Deutlichkeit nicht des Wissens, sondern des Innewerdens der Unterschied von falschem und wahrem Transzendieren zutage: in falschem Transzendieren komme ich zu einem jenseitigen Gegenstand, den ich nun „habe“. Kant mißverstehend habe ich so das apriori, die transzendentale Einheit der Apperzeption usw. als definierbare, feste Begriffe von Etwas. Wahres Transzendieren aber ist nur an der Grenze von Gegenstand und Nichtgegenstand, im Übergehen von Einem zum Anderen; jene Begriffe sind nur Funktionen, nicht Einsichten, sind Marken, nicht Gegenstände. Es ist unmöglich, den Kantischen Gedanken zu verstehen, wenn man ihn sich durch Vergegenständlichung seiner selbst fälschlich nahe bringt. Dadurch entstehen die typischen, notwendig wiederkehrenden, in Kantischen Worten unvermeidlich angelegten Mißverständnisse, von denen das psychologisch-anthropologische und das methodologisch-erkenntnistheoretische die bekanntesten sind. Beide heben das Transzendieren auf. ...
(3337, Philosophie I, Berlin etc. 1956, S. 41.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Za určitých okolností může dojít k tomu, že nějaká planetka, eventuálně měsíc, a dokonce celá planeta mohou být vyvrženy (vymrštěny) ven ze své soustavy. Ale něco podobného se může stát i hvězdě; jeden způsob (jsou i jiné) spočívá v tom, že dvojhvězda je přitahována černou dírou, jedna hvězda je dírou pohlcena, druhá naopak vymrštěna do vzdáleného vesmíru. Nejnověji bylo zjištěno, že se něco analogického může stát celé galaxii, ba hned několika galaxiím, totiž že jsou vymrštěny ven z kupy galaxií, k níž původně náležely. (viz zprávu Františka Martinka ex: zdroj:
https://www.cfa.harvard.edu/news/2015-12.)
Je to docela zvláštní doklad toho, že gravitace funguje někdy jinak, než bychom si představovali, totiž nejen k zahušťování (plynů, později vůbec hmoty a tvorbě hvězd, eventuálně hvězdných skupin atd.), nýbrž právě také naopak k narušování izolovanosti určitých částí vesmíru a využití možnosti jakési ,komunikace‘ mezi velice vzdálenými objekty, a to na různých rovinách velikosti.
(Písek, 150502-1.)

Jan Patočka (1976)

To znamená dále: polis je výslovně lidské dílo, nebo jestliže tu je i něco vyššího, pak je to vztaženo k lidské svobodě. Tak jako nemá žádný smysl filosofická otázka, není-li otázkou lidskou, tak je polit myslitelná jen jako lidská polis, jen jako dílo člověka pro člověka. …
(O počátku dějin, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 238.)

Jan Patočka (1970)

Přírodověda, zejména fyzika a chemie, se snaží ukázat nám přírodu takovou, jakou jest sama o sobě. Poznáváme ji však vycházejíce ze světa bezprostředně nám daného, který se s tímto „o sobě“ nejen nekryje, nýbrž v mnohém je s ním v rozporu. O tomto bezprostředně daném světě platí však Hegelovo slovo, že je sice znám, ale není poznán. Problém poznání tohoto „přirozeného světa“ se ohlašuje sice dávno, již od počátku moderní přírodovědy, ale výslovně byl položen až poměrně v nedávné době.
Tato knížka, vyšlá před čtyřiatřiceti lety jako první publikace tomuto problému věnovaná, snažila se problém rozvinout a řešit z hlediska fenomenologie Husserlovy. Popis a strukturní analýzu „přirozeného světa“ hleděla proto pojmout zpátky do prožívání subjektu, v jehož zkušenosti, reflexívně zachycované, se domnívala moci zachytit vznik jak původně daného světa, tak jeho modifikaci v jazyce a objektivující vědě.
Po řadě let autor dospěl ke kritické distanci vůči tomu pojmu reflexe, který byl v „transcendentální fenomenologii“ východiskem metody i filosofie „absolutního subjektu“. Pokusil se proto o nové zpracování problému: rozhojnil historický přehled v celé obrysové dějiny otázky až do dnešních dnů a navázal na toto kritické předestření popis života konečného subjektu ve světě, který chápe ve třech základních, vzájemně vztažných pohybech, z nichž každý odhaluje jinou podstatnou stránku přirozeného světa.
J. P.
(6006, Přirozený svět …, Praha 1970, přední záložka obálky.)
(7023, Přirozený svět …, Praha 1992, str. 1 – před titulní atd.)