Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ezdráš II. ()

25I bude, že každý, kdož zůstane po těch všech věcech, o kterýchžť sem předpověděl, ten spasen bude, a viděti bude spasení mé, a konec věku vašeho; 26Budou, pravím, to viděti lidé ti, kteříž přijati budou, kteříž smrti neokusili od narození svého, a změní se srdce obyvatelů, a obrátí se v jiný smysl. 27Nebo zahlazeno bude zlé, a zhasne lest. 28Zkvete pak víra, a přemoženo bude porušení, a ukáže se pravda, kteráž bez ovoce byla po tak mnohé dny.
2. Ezdráš (vůbec 4.) 6, 25-28
(7437, Apokryfy, Praha 1952, str. 87.)

Jan Hanč (1961-62)

Současní myslitelé i přežvýkavci snaží se nám namluvit, jaký svět je, ačkoliv každému člověku především záleží na tom, jaký se mu jeví. Je zde ovšem také trapná /2/ snaha, aby se nám všem jevil stejně, nebo abychom to při nejmenším tvrdili, což připomíná pohádku o králi Tchořovi, který sice věděl, že velice páchne, ale v zájmu jednomyslnosti si přál, aby všichni tvrdili, jak libě voní.
Jednota je pěkná věc, ale máme na ni krátké triko. Lze ji uskutečnit pouze násilím a terorem. Po dobrém si nechá jen nepatrně lidí říct. A proč by si nechali? Necháme si snad říct my?
(Události, ex sešit 3, in: Tvář 3, 1968, č. 1, str. 1-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Srozumitelnost má ve filosofii a filosofování dvojí úlohu: 1) především je v tomto ohledu filosofování ve zcela jiné situaci než třeba práce matematiků vysokých úrovní, kterým stačí formální matematicko-logická koherence jejich argumentací a důkazů, přičemž není nezbytné, aby v každé fázi chápali to, co jim vyšlo nebo právě vychází (a ergo to dokázali také náležitě vysvětlit ostatním). Filosof musí stále sledovat postupy svého myšlení a nesmí žádný svůj krok ani přeskočit, ani udělat bez toho, že jej podrobí reflexím (většinou nestačí jediná). Jinak řešeno: filosof nesmí žádný ze svých postupů „formalizovat“ (= spolehnout jen na formální logické vztahy), ale musí stále být bdělý vůči živému logu svých postupů právě jako živý (a bdělý) myslitel. A pak 2) je i tam, kde filosof sám je plně a bděle odpovědný za všechny své myslivé kroky, zcela nezbytné učinit výsledky a co možná i postupy svého myšlení co nejpřístupnějšími druhým lidem, samozřejmě s jistým rozlišováním podle toho, kdo je určitým argumentům přístupnější a kdo s nimi může mít (třeba z nezvyku) nemalé potíže. V takovém případě může užít argumentací, jaké by se jemu samému nemusely jevit jako dostatečné. (V žádném případě však nesmí užít argumentace chybné.)
(Písek, 120920-1.)

Jan Štěpán (1998)

symbol jazykový znak, příp. více znaků (↑znak 1), který vedle tvarové charakteristiky má i významovou charakteristiku (↑význam), tj. něco označuje (↑denotát) a něco vyjadřuje (↑smysl); s. jako součást nějakého ↑jazyka je zpravidla spojován s jazyky formalizovanými.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Gabriel Marcel (1968)

Role smrti je v mých dramatech naprosto prvořadá, v jistém smyslu též role nemoci; to je ostatně věc, kterou mi dost bizarně vytkl Pierre Aimé Touchard ve své knize Dionýsos: podle něj jsem nemoci a smrti vyhradil příliš mnoho místa. Přiznávám, že mě to pobavilo, protože nevěřím, že bychom kdy mohli nemoci a smrti vyhradit dosti význačné místo: tady jsme v samém srdci našeho údělu a našeho tajemství.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 39.)