LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (1945-48?)

... Bytost, ke které se obrací ideová výzva, nemůže být čímsi tak jednoznačným a fixovaným, nemůže existovat v takové (přese vše konečně zdánlivé, ale ve zjevu dostatečné) bezpečnosti a hotovosti, jakou disponuje objektivní svět. Svoboda, která nás navždycky vyzvedá z předmětnosti a jejíž mocí vždy zčásti existujeme mimo realitu, jež je tak u pramene nejrozmanitějších iluzí a bludů, je nicméně také pramenem vší pravdy; neboť bez ní není distance k realitě, tedy také jasnosti o ní, krom okamžitého fungování instinktivních signálů a přizpůsobených reakcí. Svoboda tedy znamená riziko; znamená ustavičnou možnost omylu a znamená nutnost rozhodování; znamená tvrdost kontradikcí, nutnost rozhodovat o nich, jako bychom byli suverénní, a přitom nemožnost suverenity; znamená tedy úzkost před (zdánlivým) prázdnem, do kterého je člověk svou meznou polohou postaven. Této úzkosti se vyhýbá voluntární motiv. Voluntarismus je útěk do předmětna před oním velkým rizikem, které nám nakonec pravda a svoboda ukládají. Voluntarismus se míní zabývat pouze tím, co je předmětné, tj. nějakým způsobem ovladatelné, a tím zpevnit, objektivizovat a zajistit rovněž sama sebe.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši I, str. 461.)

Jan Patočka (1950?)

Krize, do které dospěla idea pravdy tím, že ztratila svůj starý metafyzický základ, je toliko příznakem obecné krize myšlenkové, která vypukla tím, že stará metafyzika, sdružená s křesťanskou theologií, přestala být obecnou a závaznou základnou evropského myšlení. Krize metafyziky je krizí platonismu, poněvadž metafyzika, která určovala proud evropského myšlení, je pozitivní platonismus.
Nové osudy, které zažila myšlenková Evropa od počátku moderní doby, vykrystalizovaly v dobrodružství moderní vědy a techniky. Obojí se dožívá stále větších úspěchů a změnilo tvář lidstva i přírody. Posléze tato nová substance vytváří všeobecné, společné lidské světové dějiny. Ale jaká je pravda, jaká je vnitřní povaha tohoto celého dobrodružství, které se původně vyvinulo pod ochranou tradičního pojetí pravdy – adekvace – to je otázka nejen nerozřešená, nýbrž většinou zapomenutá.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši, sv. 2, samizdat, Praha 1987, s. 98-9.)

Jan Patočka (1975)

Je třeba ještě jedné distinkce vedle této distinkce mezi pravým a nepravým.
Pravé-nepravé tkví v tom, že na vlastním bytí nemůžeme nebýt interesováni: vlastní odpovědností jsme vždy zaujati, zabráni: je o nás rozhodnuto dříve, než jsme „se rozhodli“. Pravé, vlastní bytí spočívá však v tom, že jsme s to vše, co jest, nechávat být tak, že jest a jak jest, nekomolit je, neupírat mu jeho bytí a jeho povahu.
Avšak existuje ještě rozdíl mezi všedním, |“každým dnem“, a výjimečným a svátečním. Výjimečné a sváteční rovněž ulehčuje, ale ne útěkem od zodpovědnosti, nýbrž odkrytím té dimenze v životě, kde neběží o tíži odpovědnosti a útěk před ní, nýbrž kde jsme strženi, kde něco silnějšího, než je naše svobodná možnost, naše zodpovědnost, se zdá pronikat do života a dávat mu smysl, který mu jinak je neznámý. Je to dimenze démonična a vášně. ...
(Je technická civilizace úpadková, a proč? in: 6633, Kacířské eseje, Academia, Praha 1990, str. 108.)

Jan Patočka (1968)

Tělo a tělesnost patří podstatně nejen do toho, co je zjasněným, odemčeným jsoucnem v jeho bytí na světě odhaleno, odkryto, nýbrž do samotného ontologického statutu existence. Otázka, jakým způsobem, není vyřízena pros/202/tě poukazem na fakticitu, poněvadž fakticita, je-li určena tak jako u Heideggera naladěním, není opět nic výslovně tělesného. Tělo nepatří pouze k problému vlastní prostorovosti, nýbrž i do oboru vlastních možností. Tělo je existenciálně soubor těch možností, jež nevolíme, nýbrž do nichž se zařazujeme, těch, k nimž nemáme svobodu, nýbrž jimiž být musíme. To neznamená, že nemají ráz existence, tj. toho, co je mi v jedinečnosti uloženo a co musím převzít a provádět. Ale teprve na jejich podkladě jsou otevřeny možnosti „svobodné“.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 201-02.)

Jan Patočka (≈1950)

... Objektivita je nejproblematičtější ze tří titulů, jimiž hledíme charakterizovat metafyziku. Znamená, že si člověk realitu hledí 1) představit jako předmět přítomný před naším duševním zrakem; 2) ovládnout ji prakticky tak, jako ovládáme předměty okolí, tedy předvídat a vypočítat nejen, jak se chová tam, kde nám není přístupná, nýbrž i jak se bude chovat v budoucnosti (resp. chovala v minulosti). Objektivita je pouhý ideál, který nám je však přirozený a samozřejmý; tam, kde jí nemůžeme dosáhnout, snažíme se vytvořit pseudoobjektivitu, která prostě jen si realitu představuje jako stále přítomnou, prohlédnutou, zpřístupněnou či uspořádanou. V pseudoobjektivitě převládá (1), ve vlastní objektivitě (2). Proto pseudoobjektivita je zvláštní charakteristikou metafyziky, a to i tam, kde ideál vlastní objektivity (která není dána, nýbrž těžce se jí dobývá) má na metafyziku zásadně určující vliv, totiž v moderní době. Metafyzika vůbec může být rozvrhnuta ve dvě velké skupiny, a to podle toho, co v ní přichází více ke slovu, zdali celkovost nebo objektivita.
Metafyzika svou objektivitou (či pseudoobjektivitou) snaží se paralyzovat filosofický praimpuls, který pochází z otázky po jsoucnu jako takovém a po jsoucnu jako odhaleném („pravdivém“, odkrytém). ...
(Písek, 140415-2.)