Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

V jednom směru je fenomenologických přístup oprávněný: „věci“, „skutečnosti“ se nám „neukazují“ samy jako takové, tj. v celé své úplnosti, nýbrž pouze se nám jakoby „celé“ „jeví“, přičemž ovšem sami máme nutně podíl právě na tom jejich „jevení“ či „vyjevování“. Tady musíme zachovávat přísné rozlišování mezi „úkazem“ a „jevem“ (fenoménem). To, o čem obvykle mluvíme (často vzhledem k jisté nápadnosti) jako o „úkazu“, je ve skutečnosti a přísně vzato vždycky víc než pouhý okamžitý úkaz; takové jednotlivé momentální úkazy jsou něčím, co nejsme s to vůbec postřehnout, pokud „netrvají“ alespoň tak dlouho, abychom si jich všimli. Avšak skutečný, „pravý“ úkaz trvá právě jen nepatrný okamžik (ne vždy stejný, ale to by bylo třeba ještě vyložit), a právě to nám nemůže stačit a nestačí. My pro své „vnímání“ požadujeme nejen nezbytnou „velikost“ („intenzitu“) podnětu, ale také určitou nezbytnou dobu trvání takového podnětu.
(Písek, 130716-2.)

Jan Patočka (1976)

To znamená dále: polis je výslovně lidské dílo, nebo jestliže tu je i něco vyššího, pak je to vztaženo k lidské svobodě. Tak jako nemá žádný smysl filosofická otázka, není-li otázkou lidskou, tak je polit myslitelná jen jako lidská polis, jen jako dílo člověka pro člověka. …
(O počátku dějin, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 238.)

Jan Patočka (1970)

Přírodověda, zejména fyzika a chemie, se snaží ukázat nám přírodu takovou, jakou jest sama o sobě. Poznáváme ji však vycházejíce ze světa bezprostředně nám daného, který se s tímto „o sobě“ nejen nekryje, nýbrž v mnohém je s ním v rozporu. O tomto bezprostředně daném světě platí však Hegelovo slovo, že je sice znám, ale není poznán. Problém poznání tohoto „přirozeného světa“ se ohlašuje sice dávno, již od počátku moderní přírodovědy, ale výslovně byl položen až poměrně v nedávné době.
Tato knížka, vyšlá před čtyřiatřiceti lety jako první publikace tomuto problému věnovaná, snažila se problém rozvinout a řešit z hlediska fenomenologie Husserlovy. Popis a strukturní analýzu „přirozeného světa“ hleděla proto pojmout zpátky do prožívání subjektu, v jehož zkušenosti, reflexívně zachycované, se domnívala moci zachytit vznik jak původně daného světa, tak jeho modifikaci v jazyce a objektivující vědě.
Po řadě let autor dospěl ke kritické distanci vůči tomu pojmu reflexe, který byl v „transcendentální fenomenologii“ východiskem metody i filosofie „absolutního subjektu“. Pokusil se proto o nové zpracování problému: rozhojnil historický přehled v celé obrysové dějiny otázky až do dnešních dnů a navázal na toto kritické předestření popis života konečného subjektu ve světě, který chápe ve třech základních, vzájemně vztažných pohybech, z nichž každý odhaluje jinou podstatnou stránku přirozeného světa.
J. P.
(6006, Přirozený svět …, Praha 1970, přední záložka obálky.)
(7023, Přirozený svět …, Praha 1992, str. 1 – před titulní atd.)