Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist nun zu sehen, welche Gestalt das Innere und Äußere in seinem Sein hat. Das Innere als solches muß ebensosehr ein äußeres sein und eine Gestalt haben wie das Äußere als solches; denn es ist Gegenstand oder selbst als seiendes und für die Beobachtung vorhanden gesetzt.
(2239, Phänomenologie des Geistes, ed. Hoffmeister, Leipzig 51949, S. 199.)

Jan Patočka (1976)

To znamená dále: polis je výslovně lidské dílo, nebo jestliže tu je i něco vyššího, pak je to vztaženo k lidské svobodě. Tak jako nemá žádný smysl filosofická otázka, není-li otázkou lidskou, tak je polit myslitelná jen jako lidská polis, jen jako dílo člověka pro člověka. …
(O počátku dějin, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 238.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Nihilismus není ve své podstatě žádné přesvědčení o nicotě, o nicotnosti a dokonce neexistenci (nejsoucnosti) světa, tedy o fantasijnosti (fantastičnosti) výmyslu, že vůbec něco jest, není to pochybování o realitě, nýbrž o tom, že by něco mohlo mít nějaký smysl. Nesmyslnost není nejsoucnost, nýbrž pouhá jsoucnost beze smyslu. A rozumí se tím jakýsi představovaný „objektivní smysl“, o který by bylo možno se opřít při nejrůznějších příležitostech, kdy se vynořují pochybnosti o konkrétním smyslu toho či onoho lidského podnikání. Nihilismus je tedy vlastně jakási fundamentální rezignace na hledání smyslu, které by třeba jen ve skrytu duše doufalo, že třeba se něco takového přece jenom podaří odhalit. Věci zajistí jsou, jak jsou; jejich výskyt, existence, reálnost není popírána. Popíráno je pouze to, že to má smysl, ba že by to vůbec jen nějaký smysl mohlo mít. Všechno, co se nám zdá mít smysl, je pouze naše subjektivní vidění a chápání; tady dokonce je možno polevit ze zásadovosti a je možno připustit, že falešný dojem smysluplnosti by mohl být jakousi soukromou lidskou potřebou. Ba snad přímo podmínkou toho, jak být a jak žít. Možná, že se bez takového klamu nedá žít; ale je to klam a musí to být klam. Smysl neexistuje.
(Písek, 141108-2.)

Jan Patočka (1970)

Přírodověda, zejména fyzika a chemie, se snaží ukázat nám přírodu takovou, jakou jest sama o sobě. Poznáváme ji však vycházejíce ze světa bezprostředně nám daného, který se s tímto „o sobě“ nejen nekryje, nýbrž v mnohém je s ním v rozporu. O tomto bezprostředně daném světě platí však Hegelovo slovo, že je sice znám, ale není poznán. Problém poznání tohoto „přirozeného světa“ se ohlašuje sice dávno, již od počátku moderní přírodovědy, ale výslovně byl položen až poměrně v nedávné době.
Tato knížka, vyšlá před čtyřiatřiceti lety jako první publikace tomuto problému věnovaná, snažila se problém rozvinout a řešit z hlediska fenomenologie Husserlovy. Popis a strukturní analýzu „přirozeného světa“ hleděla proto pojmout zpátky do prožívání subjektu, v jehož zkušenosti, reflexívně zachycované, se domnívala moci zachytit vznik jak původně daného světa, tak jeho modifikaci v jazyce a objektivující vědě.
Po řadě let autor dospěl ke kritické distanci vůči tomu pojmu reflexe, který byl v „transcendentální fenomenologii“ východiskem metody i filosofie „absolutního subjektu“. Pokusil se proto o nové zpracování problému: rozhojnil historický přehled v celé obrysové dějiny otázky až do dnešních dnů a navázal na toto kritické předestření popis života konečného subjektu ve světě, který chápe ve třech základních, vzájemně vztažných pohybech, z nichž každý odhaluje jinou podstatnou stránku přirozeného světa.
J. P.
(6006, Přirozený svět …, Praha 1970, přední záložka obálky.)
(7023, Přirozený svět …, Praha 1992, str. 1 – před titulní atd.)