Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Václav Frei (2008)

Zmínil jsem se o profesorech Hromádkovi a Součkovi. První z nich byl mezi námi jen několikrát. Pamatuju se, že – už v průběhu koncilu – vřele mluvil o Janu XXIII. jako o mnohými vytouženém „dobrém papeži“, a velmi oceňoval obrat k ekumenismu. Pro kontrast citoval encykliku Pia XI. Mortalium animos (1928). Ta ekumenismus tvrdě odmítla a měla nevlídná slova o protestantech: PRÝ na ně papež vztáhl Pavlova slova „jejichž bohem je břicho a sláva v hanbě jejich“. To se mi tak bolavě zaseklo do paměti, že jsem se po té encyklice silně pídil. Denzinger (34. vydání, 1967) z ní má jediný neslavný odstavec (3683). Až po letech mi ji vydolovali v knihovně KTF skrytou v jiné knize. Samostatně asi nevyšla, a není čeho želet. Ale ta invektiva v ní k mé úlevě není. – K J. L. Hromádkovi ještě dodávám, že se jeho politické postoje z doby před prozřením v srpnu 1968 do semináře nijak nepromítaly.
(Z příspěvku o semináři v Jirchářích, na schůzce Opus Bonum, 18. 10. 08 – z e-mailu red. P. Mareše.)

Jan Sokol (2003)

Kdo je to komunista?
Potíž současného antikomunismu je v tom, že sám neví, proti čemu se staví. Když tu ještě „komunisté“, tj. KSČ, vládli, mohlo každému připadat jasné, koho „komunisty“ míní, dokonce do té míry, že to říkali i bývalí komunisté. Dnes to ale znamená hodit do jednoho pytle lidi, kteří se v mládí nemohli dívat na bídu dělníků (jako třeba Zdeněk Kalista nebo Simoně Weil), kteří chodili demonstrovat ve třicátých letech, kteří se v pětačtyřicátém vrátili z koncentráku, kteří po válce a později až do konce chytali vítr – a stejně všechny ty, které to mezitím přešlo, „komunisté“ je vyhodili z práce nebo zavřeli a tak dále. To je zřejmý nesmysl. Dejme tomu, že se dnes zase „komunisty“ myslí ti, kdo si tak sami říkají, tj. KSČM. Jenže ti na ten název nemají žádné právo a písmeno K ze svého názvu měli už dávno s omluvou vrátit Klementu Gottwaldovi. Strana, která straší lidi Němci, a přitom brojí proti EU (kterou před pěti lety ještě podporovala, když tehdy brojila proti NATO), to docela určitě nemyslí dobře, nebo spíš to nemyslí vůbec. Prostě sbírá hlasy a dost. Ale když jí na to někdo skočí, dává najevo, že také moc nemyslí. A pak je tu to pěkně pádné „nemluvit s nimi“. Jenže to si demokracie z definice zakazuje. Demokracie mimo jiné znamená, že se politika vyřizuje řečí a že se v té souvislosti musí mluvit s každým, ať se mi to líbí, nebo nelíbí. Mohou a mají se mu říkat i nepříjemné věci, ale ochota mluvit je, jak říká Lévinas, podstata míru. To samozřejmě neznamená, že by se člověk musel s každým bratřit, ale řeč nikomu upírat nesmí. Uznávám, že to někdy není lehké, ale na světě je vždycky něco za něco.
(Kdo je to komunista? in: Literární noviny č. 36, 1.9.2003, str. 5.) 03-08

Karol Nandrásky (2000?)

Grécku kultúru preslávili grécki filosofi. Ich filozofia sa vyprofilovala v zápase s gréckou mytológiou a predstavuje vrchol slávy gréckeho ducha. Podľa L. Hejdánka konfrontácia na ceste od narativity mýtu k pojmovému mysleniu nebola taká radikálna jako sa samotní Gréci domnievali, pretože v racionálnej podobe sa nadviazalo na nadčasové či mimočasové archetypy mýtických a neskôr mytologických vyprávaní. Likvidovali sa mýtické historky o bohoch, ale iba preto, aby sa čo najpresnejšie nvymedzil rovnako mimosituačný, mimočasový „archetypický“ pojem či idea. Grécki filozofi hľadali počiatky (archai) ako to, čo trvá uprostred zmien a tak to, či je večne prítomné v rozmanitosti premenlivého. Pretože táto orientácia je celkom totožná s norientáciou mýtického človeka, grécka filozofia zjavne nadviazala na podstatné štruktúry mýtickej orientácie1/. Ešte pozoruhodnejší je Hejdánkov postreh, že „zbytky onej starej orientácie na to, čo je vyzdvihnuté nad konkrétne a časové súvislosti, zostávajú neprehľadnuteľne prítomné ešte aj v dnešnej prírodovede i iných vedeckých odboroch“2/.
- – -
1/ Hejdánek, L.: Mýtus a metafyzika, Křesťanská revue 1990/5, 104
2/ Hejdánek, L.: Veda v dnešní společnosti, Reflexe 1992/7-8, 4 -1n
(Atény a Jeruzalem, in: Zborník Evanjelickej bohosloveckej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave „Evanjelická teológia na prahu nového storočia“, s. 13.)
Was mit der Vergangenheit, die nicht vergehen will? (Z televizní diskuse 18.5.00 na ?)
Co s minulostí, která nechce odejít?
Analogicky lze však postavit jinou otázku: co s budoucností, která nechce přijít?

Ladislav Hejdánek ()

Hromádka koncem dvacátých a počátkem třicátých let je přesvědčen, že víra musí být myšlenkově zpracována (“Reformace se nikdy nevzdala kladného vztahu k myšlenkovému zpracování víry …“ – KvŽM 404), ale považuje za nutné, aby zpracování theologické bylo „podepřeno“ „podrobným noetickým a filosofickým rozborem okrajových principů theologických“ a aby proto zejména reformace vytvořila „reformační filosofii, která by byla protivahou filosofie scholastické“ (405). Je dokonce přesvědčen, že !v myšlení reformačním byly sice předpoklady pro novou koncepci filosofickou, podstatně odlišnou od filosofie antické a středověké“ a že „reformační víra dává náměty a směr k nové metafyzice vskutku křesťanské“ (406). „Biblická koncepce Boha, člověka a světa čekala od počátku dějin křesťanských na své filosofické zpracování, ale nedošlo k tomu. Křesťanství zvítězilo v dogmatě a ve víře v církev nad antickou spekulací a metafyzikou, ale ve vlastním myšlení filosofickém a theologickém používalo stále filosofických a metafyzických principů antických …“ (s. 406). „Reformace znamená očistu evangelia, ale filosoficky nezdolala starých motivů myšlenkových. Proto se duch staré metafyziky vrací i do protestantské theologie.“ (dtto) A vyvozuje z toho programový závěr: „Problém reformační filosofie je dnes základní otázkou protestantské theologie.“ (s. 497). Dialektickým theologům Barthovi, Gogartenovi a Brunnerovi rozumí Hromádka tak, že hledají „případný noetický výklad reformační víry a pokoušejí se o adekvátní reformační filosofii“ (412). Hromádka v tom smyslu mluví o „předním úkolu protestantské theologie“. Ale může theologie vybudovat svou vlastní filosofii? Co by to znamenalo? (Krouž. blok, list 87-210) – (Praha,870426-3.)

Teodor Münz (2003)

Naša túžba a potreba určitej rovnosti taká veľká, že kedysi sme verili, a to aj u nás, predovšetkým naši osvietenci, že niektoré, tak zvané prirodzené práva, v ktorých sme si chceli byť všetci rovní, nám dáva príroda. Tak napríklad právo na súkromné vlastníctvo, na odpor proti útočníkovi, na slobodu slova, náboženského vyznania, na život. Optimistické osvietenstvo, velebiace prírodu, vskutku verilo, že príroda nám dala do vienka tieto práva v našej prirodzenosti, no verili tomu už spomínaní stoici, ktorí vytvorili pojem prirodzeného práva. Tieto práva sme nazvali neodňateľnými, čiže pokladali sme ich za také dôležité, že sme ich vyňali dokonca z právomoci štátu a ústavy. Mali stáť nad nimi. Postupne sme z tohto optimizmu vytriezveli. Ak by totiž tieto práva boli vskutku zakotvené v našej prirodzenosti, museli by byť nemenné, tak ako aj ona. V histórii sa však menia, a to podľa dobových požiadaviek. Dnes vieme, že príroda nám nedáva ani právo na život. Právo žiť nám dala len potiaľ, pokiaľ nám ho nikto silnejší nevezme. Ak nás už neohrozujú šelmy, tak ešte stále bojujeme na život a na smrť s nepatrnými mikróbmi. Dnes už hovoríme len o ľudských právach, a myslím, že je to správne. Ešte stále ich oprávnene vyhlasujeme za neodňateľné, no určujeme si ich my dohodou, a nie proti vonkajšiemu, ale vnútornému nepriateľovi, ktorým sme si my sami. My si berieme navzájom slobodu pohybu, prejavu, vierovyznania, my berieme druhým ich vlastníctvo, zneuznávame druhých z takých a onakých príčin, my vedieme vojny medzi sebou, mrzačíme sa a pripravujeme sa o životy. A pretože náš zmysel pre spravodlivosť, náš súcit a altruizmus, ktorý vyviera vskutku z našej prirodzenosti, sa proti tomu búria, bránime sa dohodami o ľudských právach. Buďme však úprimní a priznajme si, že nás k tomu vedie aj strach či, krajšie povedané, potreba vzájomného mieru. Dejiny nás učia, že tí zaznávaní si svoje práva prv či neskôr vydobyjú, často aj ohňom a mečom. Sme totiž bytosti, ktoré si vedia byť navzájom aj najnebezpečnejšie spomedzi všetkých – tak, ako si vieme azda aj najnezištnejšie pomáhať.
(Nie sme si rovnakí, ale môžeme si byť rovní, in: Mosty 12, 2003, č. 21, str. 3.)