Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Sokol (2003)

Kdo je to komunista?
Potíž současného antikomunismu je v tom, že sám neví, proti čemu se staví. Když tu ještě „komunisté“, tj. KSČ, vládli, mohlo každému připadat jasné, koho „komunisty“ míní, dokonce do té míry, že to říkali i bývalí komunisté. Dnes to ale znamená hodit do jednoho pytle lidi, kteří se v mládí nemohli dívat na bídu dělníků (jako třeba Zdeněk Kalista nebo Simoně Weil), kteří chodili demonstrovat ve třicátých letech, kteří se v pětačtyřicátém vrátili z koncentráku, kteří po válce a později až do konce chytali vítr – a stejně všechny ty, které to mezitím přešlo, „komunisté“ je vyhodili z práce nebo zavřeli a tak dále. To je zřejmý nesmysl. Dejme tomu, že se dnes zase „komunisty“ myslí ti, kdo si tak sami říkají, tj. KSČM. Jenže ti na ten název nemají žádné právo a písmeno K ze svého názvu měli už dávno s omluvou vrátit Klementu Gottwaldovi. Strana, která straší lidi Němci, a přitom brojí proti EU (kterou před pěti lety ještě podporovala, když tehdy brojila proti NATO), to docela určitě nemyslí dobře, nebo spíš to nemyslí vůbec. Prostě sbírá hlasy a dost. Ale když jí na to někdo skočí, dává najevo, že také moc nemyslí. A pak je tu to pěkně pádné „nemluvit s nimi“. Jenže to si demokracie z definice zakazuje. Demokracie mimo jiné znamená, že se politika vyřizuje řečí a že se v té souvislosti musí mluvit s každým, ať se mi to líbí, nebo nelíbí. Mohou a mají se mu říkat i nepříjemné věci, ale ochota mluvit je, jak říká Lévinas, podstata míru. To samozřejmě neznamená, že by se člověk musel s každým bratřit, ale řeč nikomu upírat nesmí. Uznávám, že to někdy není lehké, ale na světě je vždycky něco za něco.
(Kdo je to komunista? in: Literární noviny č. 36, 1.9.2003, str. 5.) 03-08

Ladislav Hejdánek (1983)

Z filosofů bych pak mohl jmenovat už jen Emanuela Rádla, který mne filosoficky ovlivnil vůbec nejvíc. Pohříchu jeho pokus o řešení otázky vztahu mezi filosofií a theologií mi nikdy nepřipadal dost domyšlený, i když nezůstává bez zajímavosti. Docela jinak tomu bylo v případě dvou protestantských theologů, pod jejichž vlivem jsem se ocitl brzy po skončení války. Časově předcházelo působení novozákonníka J.B.Součka, filosoficky velmi dobře orientovaného; znal jsem jej povrchně ještě z konce válečných let, ale významnou orientační postavou se pro mne a pro mnohé z mých přátel stal jako vůdčí osobnost Akademické YMCA, křesťanského studentského sdružení. Jeho nevelká studie o theologii a filosofii z doby války zůstává pro mne dodnes snad nejzajímavějším a nejhlubším českým textem na toto téma; její neuspokojivost je založena ve věci a není proto jejím nedostatkem, spíše naopak předností. Pro mne /167/ osobně měla význam zásadní, protože nechávala otevřenou perspektivu té cestě, pro kterou jsem se rozhodl a k níž mne inspiroval především J. L. Hromádka, nikoli ovšem Hromádka ovlivněný Barthem, nýbrž Hromádka Křesťanství v myšlení a životě.
(Vztah mezi filosofií a theologií jako filosofický problém, in: Filosofie a víra, Praha 21999, str. 166-67.)

Ladislav Hejdánek (1983)

J.B.Souček byl ve své studii z r. 1944 (Theologie a filosofie) mnohem střízlivější (uplynulo ostatně již 13 let od vydání Křesťanství v myšlení a života(, ba v jistém smyslu vůči uvedené Hromádkově tezi odmítavý. To, v čem Hromádka viděl nesplněný úkol, interpretuje Souček jako programové skoncování s tradičním spojenectvím theologie s filosofií. Nejde o trvalou rozluku, naprostou dvojitost ani mimoběžnost; žádný theolog se ve své myšlení neobejde bez pomoci kategorií a pojmů některé filosofie. Nicméně vztah theologie k filosofii je podle Součka v zásadě značně volný: žádná filosofie nemůže být označena jako ta jediná pravá, a naproti tomu žádný filosofický směr nelze předem vylučovat z okruhu těch, od nichž se theologie může učit a přejímat a s nimi spolupracovat. Souček ovšem připouští, že je přesto možná jakási relativní afinita křesťanské zvěsti alespoň k některým stránkám určitých filosofií, a naopak zvlášť velká vzdálenost vůči jiným. Theolog si však vůči každé filosofii musí zachovat svou vnitřní svobodu: i nejbližší a nejsympatičtější filosofie může theolog legitimně použít /168/ jen tak, že ji v důležitých bodech obmění, jaksi zdeformuje, ale na druhé straně s jistou někdy větší, jindy menší mírou takových deformací může použít aspoň prvků každé filosofie. Souček výslovně připouští, že tato zvláštní přizpůsobivost a pružnost může navenek někdy působit dojmem jakési filosofické bezcharakternosti (neboť to, co je na theologovi „vidět“, je vždy filosof). Souček láme hrot této základní nevážnosti vztahu theologa k filosofii tím, že apeluje na theologův smysl pro humor: skutečná evangelická theologie nejen filosofii, nýbrž ani samu sebe neber s poslední, vskutku smrtelnou vážností, a podle Bartha se theolog musí umět od srdce vysmát své vlastní theologii. A proto theologie nestojí nad filosofií jako její paní; její volný poměr k filosofii je spíše projevem vědomí, že obě jsou spoluslužebnicemi pravdy, jež je nad nimi oběma. To je ovšem, zdá se, pouze rétorické gesto, nikoli nosná myšlenka. Ale Součkovi nejde o vyřešení problému, nýbrž naopak o zřetelné ujištění, že syntéza není možná, a to ani na půdě theologie, ani na půdě filosofie. Přesto podle něho theologie se zvláštním zájmem, s vnitřní účastí, i když zároveň se zvýšenou starostlivostí sleduje práci takových filosofů, kteří za nějakou takovou syntézou směřují, tj. kteří chtějí do svého filosofického obzoru pojmout křesťanskou víru v její základní struktuře i jejích posledních výhledech.
(Vztah mezi filosofií a theologií jako filosofický problém, in: Filosofie a víra, Praha 21999, str. 166-67.)

Ladislav Hejdánek (2013)

V přemluvě k českému překladu Bonhoefferových dopisů z vězení (Widerstand und Ergebung, česky Na cestě k svobodě) charakterizuje J.B.Souček tyto dopisy tak, že „jsou jedním z nejvýraznějších, myšlenkově nejpodnětnějších a lidsky nejpřesvědčivějších dokladů odporu, který se proti nelidské hitlerovské tyranii zvedal i uprostřed německého národa“ (s. 7). Možná, že Souček zvolil tuto formulaci z jisté opatrnosti (která je ostatně patrná i jinde), ale vystihuje tak vlastně jen okrajový rys Bonhoefferových myšlenkových podnětů, které jsou daleko spíš (a také méně samozřejmě) kriticky zaměřeny na stav církve a ovšem zejména teologie (dokonce v něčem i proti teologii barthovské). Je ovšem pravda, že Bonhoefferova ostrá protináboženská kritika byla asi silně ovlivněna a zejména posílena nábožensky kolorovaným selháním církve i křesťanů. Ale celá věc pro něho byla v převážném rozsahu principiální: religiozita je vždycky spojena s nebezpečím scestí. Ale opravdu: je v těch Bonhoefferových dopisech něco zásadnějšího a aktuálně naléhavějšího než právě ona výzva k nenáboženské interpretaci? A že to není „rozpracováno“ až do nějakého tlustospisu? Vždyť to se nám stává neustále, že dostaneme „nápad“ (tj. něco, co „na nás padne“), ale nemůžeme to hned zpracovat a do šířky aplikovat; někdy to vůbec není v našich silách. Můžeme pak dělat něco užitečnějšího, že takový „nápad“ alespoň zaznamenat? A můžeme pak jako čtenáři takových záznamů dělat něco užitečnějšího, než se pokoušet tam vyhledat ty nejlepší a nejperspektivnější „nápady“? – Pochopitelně nemá mnoho ceny, když se někdo domácí „malou“ tradicí zabývá někdo, v jehož silách není se zabývat těmi velkými a „hlavními“ tradicemi. Jde jen o to, nenechat se stále jen víc a víc přitahovat tím „velkým“, „slavným“ a uznávaným. Vždyť jaký by to mělo smysl jen napodobovat v horší úrovni něco, co se i tak děje za mnohem příznivějších okolností jinde, tj. ve světě? A tak takový Bonhoeffer může mít větší vliv několik „nápady“ ve svých dopisech ve vězení než řada velkých teologických kompendií.
(Písek, 130607-1.)