LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jaroslav Kohout (2004)

Chtěl jsem tím říci, že by se na první pohled mohlo zdát, že Rádl podle své morální ontologie vlastně nežil. On ji sice ve svém posledním rukopisném díle, které vyšlo pod názvem Útěcha z filosofie, jednoznačně formuloval, ale jako občan podle ní nezemřel. Nepřizpůsoboval sice své názory okupační ideologii, ale také je žádným způsobem aktivně nehlásal a nevyvozoval z nich politické kroky nebo doporučení pro jiné, což člověk, který není podobně zdravotně podlomen, činí.
Jeden z jeho nejhlubších filosofických interpretů je podle mne Patočka, který rádlovskou filosofii odůvodňoval a v konfrontaci s jinými velkými filosofickými myšlenkami po svém přijímal. Patočka zastával hledisko, že Rádl nebyl filosoficky dostatečně pronikavý, dostatečně pojmově jasný a přesvědčivý. Vůči jiným velkým konceptům svůj velký koncept neobjasnil a dostatečně neobhájil. Naopak sám Patočka Rádlův koncept realizoval svým chartovním vystoupením. To jsou velké antropologické a historické paradoxy: lidé, kteří se k Rádlovi filosoficky nejvíce hlásí a nelíbí se jim Patočkova kritika, přitom nevyvodili z Rádlovy filosofie Patočkovy praktické důsledky. A možná to ani nejde. Je pravda, že Hejdánek za mrtvého Patočku hned obětavě zaskočil, ale komunisti už ho nepovažovali za tak nebezpečného protivníka.
Patočku svět přijal jako filosoficky relevantního kritika komunistické, mocenskopolitické, občanské a morální situace v zemích okupovaných Sovětským svazem, protože to byl pronikavý myslitel s velkorysou argumentací. To se samozřejmě Hejdánkovi nedá vyčítat: kde najít dalšího Masaryka nebo Patočku?
Těžko mohl okamžitě po Patočkovi nastoupit člověk podobného formátu…
Nemohl. Kde mají Angličané nového Shakespeara? Vyskytl se v 16. století, ale druhý už není.
(Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta, bakalářská práce, Praha 2004, str. )

Jaroslav Kohout (2004)

Co je podle Vás v životě důležité?
Na to se těžko odpovídá. Rádl měl odpověď, že by se člověk měl řídit svým morálním přesvědčením, protože morální řád je to nejvyšší, co je lidský duch schopen nahlédnout, a jemu se má veškerá lidská aktivita přizpůsobit. Ať jde o aktivitu duchovní, v užším slova smyslu vědeckou, občanskopolitickou, technickou nebo o běžné mezilidské vztahy, vše má být podřízeno mravnímu řádu. Rádl jako teista věřil, že zárukou morálního řádu je Bůh. Morální řád vládne lidskému světu takovým způsobem, jako vládnou přírodní zákony biologickým faktům. To znamená, že platí, že fyzikální reality se fyzikálními zákony řídí, aniž je k tomu fyzikální zákony nutí – reality se jim samy podřizují. Rádl říká, že morální zákony jsou bezbranné a že Bůh je bezbranný. Je to prostě výzva a záleží na člověku, zda tuto výzvu přijme a zda se podle ní zařídí, ale nenutí člověka a nenařizuje mu, aby morálně jednal. K tomu se člověk musí sám svobodně rozhodnout a odhodlat a musí za to rozhodnutí svojí existencí ručit.
Já tuto pozici přijímám s tím, že můj teismus je trochu skeptický a trochu méně odhodlaný než Rádlova nauka. Nemám natolik jasno, zda je v nepřehledné, rozumově nerozluštitelné situaci zapotřebí se bez dalšího rozvažování pro morální výzvu jednoznačně rozhodnout, nebo zda je třeba dál a dál zkoumat vztahy mezi danými realitami a ty reality vážit, čili zda situaci přece jen nevyřeší volba mezi realitou A a realitou B. Rádlova morální filosofie a morální ontologie pro mne není naukově jednoznačná. Je otázka, jak to u Rádla bylo v praxi, i když on se tím pravděpodobně podle svých možností řídil. Je nutno vzít v úvahu, že Rádl byl od roku 1935 po opakované mrtvici invalida. Měl zakázáno věnovat se četbě a psaní déle než krátkou denní dobu. Tím mám na mysli, že Rádlovo bezprostřední rodinné okolí bylo za války zrovna tak bezbranné, jako byla většina českých rodin. Když šlo o nějaké německé nařízení, například o zatemnění, tak se muselo zatemnit. Když zůstala skulina a světlo pronikalo ven, těžce to lidé odpykali. Když to bylo za stanného práva, mohla za to být sekyra – a Rádlova rodina byla zrovna tak vyděšená a vyplašená jako ostatní české rodiny; Rádl byl jako invalida na své rodině závislý a nemohl jednat úplně podle svého přesvědčení. Němci ho považovali za invalidního i politicky, proto také nebyl zastřelen nebo umučen v koncentráku, ale umřel v posteli.
Chtěl jsem tím říci, že by se na první pohled mohlo zdát, že Rádl podle své morální ontologie vlastně nežil. On ji sice ve svém posledním rukopisném díle, které vyšlo pod názvem Útěcha z filosofie, jednoznačně formuloval, ale jako občan podle ní nezemřel. Nepřizpůsoboval sice své názory okupační ideologii, ale také je žádným způsobem aktivně nehlásal a nevyvozoval z nich politické kroky nebo doporučení pro jiné, což člověk, který není podobně zdravotně podlomen, činí.
Jeden z jeho nejhlubších filosofických interpretů je podle mne Patočka, který rádlovskou filosofii odůvodňoval a v konfrontaci s jinými velkými filosofickými myšlenkami po svém přijímal. Patočka zastával hledisko, že Rádl nebyl filosoficky dostatečně pronikavý, dostatečně pojmově jasný a přesvědčivý. Vůči jiným velkým konceptům svůj velký koncept neobjasnil a dostatečně neobhájil. Naopak sám Patočka Rádlův koncept realizoval svým chartovním vystoupením. To jsou velké antropologické a historické paradoxy: lidé, kteří se k Rádlovi filosoficky nejvíce hlásí a nelíbí se jim Patočkova kritika, přitom nevyvodili z Rádlovy filosofie Patočkovy praktické důsledky. A možná to ani nejde. Je pravda, že Hejdánek za mrtvého Patočku hned obětavě zaskočil, ale komunisti už ho nepovažovali za tak nebezpečného protivníka.
(in: Když se hnětly osudy. Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta. Závěrečná bakalářská práce Kláry Doušové na FHS UK, Praha 2004, str. .)

Jaroslav Kohout (2004)

Chtěl jsem tím říci, že by se na první pohled mohlo zdát, že Rádl podle své morální ontologie vlastně nežil. On ji sice ve svém posledním rukopisném díle, které vyšlo pod názvem Útěcha z filosofie, jednoznačně formuloval, ale jako občan podle ní nezemřel. Nepřizpůsoboval sice své názory okupační ideologii, ale také je žádným způsobem aktivně nehlásal a nevyvozoval z nich politické kroky nebo doporučení pro jiné, což člověk, který není podobně zdravotně podlomen, činí.
Jeden z jeho nejhlubších filosofických interpretů je podle mne Patočka, který rádlovskou filosofii odůvodňoval a v konfrontaci s jinými velkými filosofickými myšlenkami po svém přijímal. Patočka zastával hledisko, že Rádl nebyl filosoficky dostatečně pronikavý, dostatečně pojmově jasný a přesvědčivý. Vůči jiným velkým konceptům svůj velký koncept neobjasnil a dostatečně neobhájil. Naopak sám Patočka Rádlův koncept realizoval svým chartovním vystoupením. To jsou velké antropologické a historické paradoxy: lidé, kteří se k Rádlovi filosoficky nejvíce hlásí a nelíbí se jim Patočkova kritika, přitom nevyvodili z Rádlovy filosofie Patočkovy praktické důsledky. A možná to ani nejde. Je pravda, že Hejdánek za mrtvého Patočku hned obětavě zaskočil, ale komunisti už ho nepovažovali za tak nebezpečného protivníka.
(in: Když se hnětly osudy. Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta. Závěrečná bakalářská práce Kláry Doušové na FHS UK, Ptraha 2004, str. .)

Jaroslav Kohout (2004)

Masaryk nebyl tvůrčí filosof, ale byl to solidní univerzitní učitel, který dobře znal filosofii a na půdě etiky dovedl odvěké problémy filosofie jednání čili filosofie praktické použít velice originálním způsobem, dovedl je aktualizovat a řídit se jimi ve své praxi. Jako živý příklad je také uváděl do soudobého duchovního života. Myslím si, že tím je Masaryk stále podnětný i pro české filosofy, zejména pro ty, kteří se zabývají etikou, filosofií náboženství a filosofií kultury. Především to však byl velký kulturní sociolog a politik.
(Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta, bakalářská práce, Praha 2004, str. )

Jaroslav Kohout (2004)

Jinak si myslím, že Honza Sokol je v rámci svého náboženského i filosofického světonázoru i odborné a politické činnosti vždycky otevřen jakékoli kritice a diskutuje s otevřeným hledím. Proto je podle mne nejen jako vysokoškolský pedagog a lidský, filosoficko-náboženský myslitel, ale také jako politicky aktivní účastník veřejného života naprosto svobodomyslný a nepodléhá žádné úzce stranické ideologii. Pokud by ještě někdy do veřejného života vstoupil, nepochybně bude reprezentovat stylově a koncepčně naprosto srovnatelnou pozici, jako měl Masaryk nebo Rádl.
Na rozdíl od spontánního entuziasty Rádla, zato ve shodě se střízlivým Masarykem má ovšem profesor Sokol velký smysl pro skutečný poměr politických sil a pro umění čestného a únosného státnického kompromisu. Nezaskočí-li ho vážná nemoc nebo jiná nepřízeň osudu, mohla by mít česká veřejnost ještě příležitost pocítit podněty jeho bystrých náhledů do duchovní struktury soudobé civilizace.
(Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta, bakalářská práce, Praha 2004, str. )