Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jaroslav Kohout (2004)

Jinak si myslím, že Honza Sokol je v rámci svého náboženského i filosofického světonázoru i odborné a politické činnosti vždycky otevřen jakékoli kritice a diskutuje s otevřeným hledím. Proto je podle mne nejen jako vysokoškolský pedagog a lidský, filosoficko-náboženský myslitel, ale také jako politicky aktivní účastník veřejného života naprosto svobodomyslný a nepodléhá žádné úzce stranické ideologii. Pokud by ještě někdy do veřejného života vstoupil, nepochybně bude reprezentovat stylově a koncepčně naprosto srovnatelnou pozici, jako měl Masaryk nebo Rádl.
Na rozdíl od spontánního entuziasty Rádla, zato ve shodě se střízlivým Masarykem má ovšem profesor Sokol velký smysl pro skutečný poměr politických sil a pro umění čestného a únosného státnického kompromisu. Nezaskočí-li ho vážná nemoc nebo jiná nepřízeň osudu, mohla by mít česká veřejnost ještě příležitost pocítit podněty jeho bystrých náhledů do duchovní struktury soudobé civilizace.
(Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta, bakalářská práce, Praha 2004, str. )

Petr Kolář (2010)

V sobotu 16. ledna byl na ČT 2 odvysílán poslední díl seriálu věnovaného Chartě 77, disidentům a jejich pohledu na vývoj u nás od listopadu 1989 až podnes. Velmi mě zaujala jedna z posledních scén pořadu. Známý filozof v ní odpovídal na otázku, zda podle jeho názoru závažné problémy vývoje těsně po pádu komunismu nevyplynuly z nechuti či neschopnosti začít podle zákona stíhat jeho význačné exponenty.
Ladislav Hejdánek odpověděl krátce a výstižně (cituji po paměti): „Kdybychom tehdy měli podobně jako východní Němci někde nějaké západní Československo nebo Česko, tak ano. Ale my jsme nic takového neměli, a když uvážíte provázanost všech složek státní správy s režimem, kdo by to u nás mohl dělat?“
Režie nechala scénu doznít v televizně nezvykle dlouhém tichu. Hejdánkova závažná odpověď zůstala viset v prostoru jako odpověď a současně jako otázka. Mnozí, ne-li všichni, jsme si mysleli, že se z komunismu sametově přehoupneme do fungující demokracie. Ve skutečnosti jsme se ale octli v čemsi nečekaném, zvláštním – zkrátka v postkomunismu.
(Co je to postkomunismus, in: Universum, 2010, č. 1, str. 50.)

Karel Deurloo (1996)

… Ivan Klíma ve svém úvodním slově k Trojanově knize And the Nightingales Sing (Praha 1992), která je „document humain“ těchto setkání, o tom píše: »Tyto semináře dosáhly takové úrovně, že známí intelektuálové ze zahraničí sem cestovali, aby se jich zúčastnili, a tím také ukázali svou solidaritu umlčeným českým kolegům“. Pro nizozemské theology a filosofy – jako např. pro Thea de Boera v kontaktu s Ladislavem Hejdánkem – byla čest se v tom angažovat. Tyto „semináře“ se po sametové revoluci staly minulostí, ale rozpravy a vzájemná solidarita zůstaly.«
(K prvnímu číslu Rozprav, in: Rozpravy/Samenspraak 1996/97, Heršpice 1996, str. 5.)Semináře soukromé Karel Deurloo, 1996

Jaroslav Kohout (2004)

Jeden z jeho nejhlubších filosofických interpretů je podle mne Patočka, který rádlovskou filosofii odůvodňoval a v konfrontaci s jinými velkými filosofickými myšlenkami po svém přijímal. Patočka zastával hledisko, že Rádl nebyl filosoficky dostatečně pronikavý, dostatečně pojmově jasný a přesvědčivý. Vůči jiným velkým konceptům svůj velký koncept neobjasnil a dostatečně neobhájil. Naopak sám Patočka Rádlův koncept realizoval svým chartovním vystoupením. To jsou velké antropologické a historické paradoxy: lidé, kteří se k Rádlovi filosoficky nejvíce hlásí a nelíbí se jim Patočkova kritika, přitom nevyvodili z Rádlovy filosofie Patočkovy praktické důsledky. A možná to ani nejde. Je pravda, že Hejdánek za mrtvého Patočku hned obětavě zaskočil, ale komunisti už ho nepovažovali za tak nebezpečného protivníka.
Patočku svět přijal jako filosoficky relevantního kritika komunistické, mocenskopolitické, občanské a morální situace v zemích okupovaných Sovětským svazem, protože to byl pronikavý myslitel s velkorysou argumentací. To se samozřejmě Hejdánkovi nedá vyčítat: kde najít dalšího Masaryka nebo Patočku?
Těžko mohl okamžitě po Patočkovi nastoupit člověk podobného formátu...
Nemohl. Kde mají Angličané nového Shakespeara? Vyskytl se v 16. století, ale druhý už není.
(in: Když se hnětly osudy. Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta. Závěrečná bakalářská práce Kláry Doušové na FHS UK, Praha 2004, str. .)