Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1947-48?)

… Je zajímavé uvědomit si, jak je Rádlova „theologie“ kladná: Jak v ní v podstatě nehraje žádnou úlohu lidská bytostná provinilost a všecko, co s ní souvisí. I to dosvědčuje bytostný platonismus, který Rádlovu nauku určuje. A tak se v posledním dílku Rádlovu splňuje se vší zřejmostí to, co je u Masaryka jenom naznačeno: humanismus, nemůže-li být ani ryzím subjektivismem, ani naturalismem, musí s nutností utkvět v klasické evropské metafyzice. Na tuto metafyziku myslil Masaryk, když v Hovorech s Čapkem prohlásil, že „bez trochy metafyziky to nepůjde“ – u Rádla je jí už plná míra, prohlašuje se za sám nedokazatelný, ale nutný základ vší filosofie.
(Věčnost a dějinnost, in: 7630, Péče o duši I., Praha 1996, str. 164.)

Jaroslav Kohout (2004)

Masaryk nebyl tvůrčí filosof, ale byl to solidní univerzitní učitel, který dobře znal filosofii a na půdě etiky dovedl odvěké problémy filosofie jednání čili filosofie praktické použít velice originálním způsobem, dovedl je aktualizovat a řídit se jimi ve své praxi. Jako živý příklad je také uváděl do soudobého duchovního života. Myslím si, že tím je Masaryk stále podnětný i pro české filosofy, zejména pro ty, kteří se zabývají etikou, filosofií náboženství a filosofií kultury. Především to však byl velký kulturní sociolog a politik.
(Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta, bakalářská práce, Praha 2004, str. )

Jaroslav Kohout (2004)

Jinak si myslím, že Honza Sokol je v rámci svého náboženského i filosofického světonázoru i odborné a politické činnosti vždycky otevřen jakékoli kritice a diskutuje s otevřeným hledím. Proto je podle mne nejen jako vysokoškolský pedagog a lidský, filosoficko-náboženský myslitel, ale také jako politicky aktivní účastník veřejného života naprosto svobodomyslný a nepodléhá žádné úzce stranické ideologii. Pokud by ještě někdy do veřejného života vstoupil, nepochybně bude reprezentovat stylově a koncepčně naprosto srovnatelnou pozici, jako měl Masaryk nebo Rádl.
Na rozdíl od spontánního entuziasty Rádla, zato ve shodě se střízlivým Masarykem má ovšem profesor Sokol velký smysl pro skutečný poměr politických sil a pro umění čestného a únosného státnického kompromisu. Nezaskočí-li ho vážná nemoc nebo jiná nepřízeň osudu, mohla by mít česká veřejnost ještě příležitost pocítit podněty jeho bystrých náhledů do duchovní struktury soudobé civilizace.
(Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta, bakalářská práce, Praha 2004, str. )

Jan Patočka (1967)

Rádlova filosofická snaha vyvrcholila a zlomila se na Mezinárodním filosofickém kongresu v Praze 1934 – to byla chvíle, kdy jsem se mu cítil zároveň nejblíž a nejdál. Na kongresu, kterému dal na rozdíl od jiných zcela rozháraných a chaotických podniků toho rázu charakter pevně určený – chtěl zde demonstrovat svůj rozvrh filosofie určené pro život, aktivní, politické, v napjaté a těžké tehdejší duchovní situaci světa (počínajícího poslouchat Hitlera), pomáhající lidem, a podařilo se mu skutečně vyvolat elementy takové diskuse; ale prohlášení českých filosofů, kteří zde pro takovou filosofii vystoupili, bylo v mnoha bodech žalostně pod úrovní, obsahovalo zbytečné a podivínské výpady (proti Spinozovi!), a nikoho nakonec neoslovilo a nepřesvědčilo: nemělo filosofickou sílu. Naše domácí prostředí nesahalo za program překonání pozitivismu aktivní filosofií, filosofií aktivity, o níž nikdo nevěděl, jak ji konkrétně vybudovat.
(K filosofovým šedesátinám; rozhovor s Jos. Zumrem, in: Češi I., Praha 2006, str. 618.)

Viktor Fischl (1993)

Která osobnost vás v období dospívání podstatně ovlivnila?
Člověk, který mě ovlivnil snad nejvíc ze všech, byl evangelík, český bratr Jaroslav Šimsa. Jako student jsem v Praze bydlel v YMCA a on byl generálním sekretářem akademické YMCA. Už v septimě jsem se poprvé zúčastnil letního tábora YMCA, kde jsem poznal řadu evangelických českobratrských osobností, které na mě měly hluboký vliv. To byli vážní věřící lidé – Emanuel Rádl a Josef Lukl Hromádka. Hromádka byl pro mě příliš ohebný, přizpůsobivý. Jak se později ukázalo, jeho přizpůsobivost šla až k poválečné spolupráci s komunisty. Kdežto Rádl byl člověk mého vkusu. Obdivoval jsem ho osobně a do dnešního dne všechno, co vím z filosofie, vím od Rádla z jeho přednášek, které jsem navštěvoval, přestože jsem studoval práva a později sociologii. Ale Rádl byl pro mě trochu příliš drsný, příliš tvrdý a přísný člověk. Nejlidštější ze všech byl právě Jaroslav Šimsa. To byl starší bratr, se kterým jsem mohl mluvit o všem. V té době jsem začal psát. První verše jsem publikoval, když mi bylo šestnáct sedmnáct; vyšly v literární revui Cesta (redigoval ji Miroslav Rutte). K vydání první knížky mi pomohl Šimsa. Znal se s tiskařem F.J. Müllerem, vydavatelem bibliofilií, a ten vydal v roce 1933 moji sbírku básní Jaro. V roce 1936 mi vyšly dvě další knížky: Kniha nocí a Hebrejské melodie. (Nepřestat se ptát. Rozhovor s Viktorem Fischlem, in: Liter.noviny č. 51-2, 23.12.1993, str. 10.)