LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2002)

Kdesi v Mémoires d´outre-tombe říká Chateaubriand: „C´est le devoir qui crée le droit et non le droit qui crée le devoir.“ (Dictionnaire des citations, p. 123.) Je zřejmé, že pod slovem „právo“ (také „práva“, droit) má autor na mysli prostě dané, pozitivní právo, jinak řečeno zákony. Naproti tomu povinnost chápe jako cosi primárního, co všemu právu a všem zákonům předchází. Pak ovšem je nutno se tázat po povaze oněch povinností a závazků a po tom, co je zárukou jejich platnosti a závaznosti. Pochopitelně tu hraje značnou úlohu konvence, tj. lidský úzus, jak je těch či oněch slov a termínů užíváno. Nicméně má dobrý smysl připustit platnost obecného povědomí, že zákony a zákonně ustanovené právní normy mohou být správné, ale také nesprávné, že mohou být spravedlivé, ale také nespravedlivé. Stará formule, říkající, že „summum ius, summa iniuria“, se zdá rovněž potvrzovat, že formulované, nařízené a vynucované právní normy se mohou se spravedlností daleko míjet. Svým způsobem lze totiž zákonné normy považovat za formu moci, zatímco v hlubším pojmu právního závazku je vždy přítomno také něco vlastně nevynutitelného, něco, co dokonce ani nemůže a nesmí být vynucováno, nemá-li se právo změnit v hrubé bezpráví. Tím nevynutitelným základem všeho práva a vší právní skutečnosti je loajalita vůči něčemu, co právu (každému právu) předchází nejen tak, že je zakládá, ale dokonce že je umožňuje. Tuto dvojí složku práva je nutno i pojmově odlišit: jedna složka je tím, co je poslední normou (jíž nemůže nikdo, žádný člověk ani žádný stát, žádná společnost, žádná doba atd. volně disponovat), zatímco ta druhá má funkci nepochybně služebnou, totiž aby dala oné první, nevynutitelné, svým způsobem bezbranné složce co největší oporu a podporu, aby pomáhala ji ujasnit, upřesnit a společensky platně upevnit. (Písek, 020127-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Rádl mluví o tom, co „býti má“, přibližně v těch souvislostech, v nichž Kant mluví o „povinnostech“ (Pflicht, -e). Je zvláštní, když provedeme srovnání: pro Kanta je „Pflicht“ něčím zásadně trvalým, zatímco Rádl otvírá možnost chápat to, co „býti má“, situačně.
(Písek, 110927-1.)

Jaroslav Putík ((1977))

Počátkem února už se zdá, že akce Charta 77 je odpískána. Naděje, že zasáhne Západ, nevyšla, ačkoliv to, co se děje, je jasné, porušení helsinských dohod. …
…
Pokračuje podpisová kampaň a přihlašování se k Antichartě. Tisk přináší nová a nová jména: …
Smysl akce je jasný i kojenci: kdo se nepřihlásí teď, ten zůstane navždy za plotem jako zavržený pes. Kladu si otázku: chtěl bys zaplatit takovou cenu? Ne. Patrně by se tím otevřely publikační možnosti, ale za takovou cenu nikdy. Znamenalo by to žít navždy /87/ v rozporu sám se sebou a také s vědomím, že bych se postavil proti lidem, kteří něco učinili pro zlepšení stavu této země. Podepsat znamená vrhnout se do politiky jako do sudu sraček. Vím naprosto určitě: …
(Odysea po česku, Praha 1992, str. 86-87.)