Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Starší už spor, co je dříve resp. co předchází čemu, zda myšlení předchází bytí nebo naopak zda bytí předchází myšlení, zcela zapomínal na to, že na straně myšlení nejde jen o akty myšlení, nýbrž také o to, k čemu se ty akty intencionálně vztahují. A právě v tomto ohledu platí, že tehdy, když jsme jednou myslili (tj. svým aktem) nějaké „myšlené“ (tj. něco, co není součástí ani složkou našeho myšlení), stalo se něco také s naším bytím, tj. s námi samými. To znamená, že jsme se dostali do situace, kdy jsme ono myšlené zase zapomněli, nebo jsme je vytěsnili ze svého života, eventuelně jsme je zcela marginalizovali a neutralizovali v podobě pouhého „poznatku“, a tak jsme poklesli na úroveň nižší, než na jaké jsme byli ještě předtím, než jsme je vůbec poprvé (aktivně) myslili – a tak jsme se změnili k „horšímu“. A pak tu je druhá možnost, že jsme se dostali do stuace, kdy jsme už na ono poprvé „myšlené“ zapomenout nechtěli, ba kdy jsme na ně zapomenout nemohli, ale odpověděli jsme resp. vždy znovu jsme odpovídali na „výzvu“ onoho „myšleného“ tak, že jsme myšlenku tohoto myšleného sledovali dál, že jsme se jí nechali vést a že jsme tomuto vedení více či méně, ve větším nebo menším rozsahu a do větší nebo menší hloubky dali k dispozici svou další cestu a tím i sebe samé.
(Písek, 070831-1.)

Jaroslav Seifert (1965)

Však rád bych našel ještě slova,
která jsou uhnětena
z chlebové střídy
nebo z vůně lip.
Chleba však zplesnivěl
a vůně zahořkly.
A kolem mě se plíží slova po špičkách
a rdousí mě,
když chci je uchopit.
Zabít je nemohu,
a zabíjejí mě.
A rány kleteb duní do dveří !
Kdybych je přinutil, aby mi tančila,
zůstanou němá.
A ještě kulhají.
Však dobře vím,
že básník musí vždycky říci víc,
než co je ukryto ve hřmotu slov.
A to je poezie.
Jinak by nemohl heverem verše
vypáčit poupě z medových závěsů
a nutit mráz
aby vám přeběhl po zádech,
když svléká pravdu.
(Zdráhavý šepot políbených úst ..., ex: Koncert na ostrově.)
(Dílo, sv. VII., Čs. Spisovatel, Praha 1970, str. 109–110.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Ještě jeden moment je třeba zdůraznit: nikdy nemůžeme druhému autorovi náležitě porozumět, pokud se nám nepodaří co nejpřesněji „identifikovat“ to, k čemu se jeho výklady a jeho myšlenky vposledu vztahovaly. Není ani naším jediným, ani hlavním cílem se zabývat myšlením nějakého autora (jeho myšlenkami myslícími), nýbrž je třeba se co nejrychleji dostat – třeba jen experimentálně nebo jen tentativně, to záleží na kvalitě vysloveného nebo textu – k jeho „myšlenému“ (tj. k myšlenkám myšleným). Myšlenky myšlené (cogitationes cogitatae) jsou vždycky v něčem samostatné a tedy oddělitelné od myšlenek je myslících, a to navzdory tomu, že je myšlenky myslící uvádějí do určitých širších myšlenkových kontextů, které jim ovšem dodávají určitější spoluvýznamy. Veškeré porozumění různých myslících je možné jen díky tomu, že taková relativní samostatnost myšlenek myšlených je možná a skutečná. Ovšem tuto samostatnost a svébytnost nemůžeme interpretovat jako nějak danou (resp. předem danou, před-danou), tedy nikdy ve smyslu nějaké věčné ideje (nebo věčného problému apod.). Nemá předmětnou skutečnost, ale není jednostranně subjektivní ani součástí subjektivity, ani z ní není odvoditelná či na ni převoditelná. (Písek, 050214-2.)

Jaroslav Seifert (1965)

Kde tančili však, už se netančí,
a tam, kde nástroj sladce domlouval
spanilé nožce, zpola zakryté,
je tma ! Kam jdeš – vtom se mě někdo ptá,
já na to ihned: Za tím přeludem.
Co krásných věcí spánek probouzí !
Nožka a nástroj, tanec, přelud, tma.
Nehmotnou branou někdy vcházíme
ze skutečnosti do svých přeludů.
Nelze ji zamknout, neboť není klíč,
jenž uvěznil by ústa myšlenky.
Jen smrt jej má a možná ani ta.
Hle, jak se třpytí v ranní rose práh !
A na něm tichá šlépěj naděje.
(Pražský hrad, in: Praha)
(Dílo, sv. VII., Čs. Spisovatel, Praha 1970, str. 95.)

Jaroslav Seifert (1965)

Když tedy není ráj, jak říkáte,
a nejsou andělé,
alespoň tu a před námi,
peklo je určitě,
i když si člověk také peklo vymyslel.
Vždyť vymyslel i smrt,
a ona přece je !
Co už si lidé všechno vysnili.
Jen aby mohli přesáhnout svou smrt.
Však netopýří čas
Blanami křídel všechno poráží.
(Omývají-li deště ze svých střech ... ex: Koncert na ostrově.)
(Dílo, sv. VII., Čs. Spisovatel, Praha 1970, str. 114-15.)