LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jean Grondin (1991)

Když jsem na sklonku podzimu 1988 pracoval na tomto Úvodu, dostal jsem se do určitých potíží v pojmovém pojetí hermeneutického nároku na universálnost. … O něco později jsem se setkal v jednom heidelberském lokále s Hansem-Georgem Gadamerem, mimo jiné proto, abych s ním tuto věc prohovořil. Formálně a nešikovně jsem se ho zeptal, v čem přesněji spočívá universální aspekt hermeneutiky. Po tom všem, co jsem četl, jsem byl připraven na dlouhou a poněkud vágní odpověď. Celou věc si promyslel a odpověděl – krátce a výstižně: „ve verbum interius“.
Protřel jsem si oči. To přece nikde ve Wahrheit und Methode není, natož v sekundární literatuře. Nárok hermeneutiky na universalitu že by měl být k nalezení ve „vnitřním slově“, jímž se zabýval Augustinus a jemuž Gadamer věnoval jednu z kapitol svého hlavního díla, které nebývá věnována velká pozornost Poněkud zaraženě jsem se dál zeptal, co se tím myslí. „Universalita“, pokračoval Gadamer, „spočívá ve vnitřní řeči, v tom, že nelze říci všechno. Nedá se vyjádřit všechno, co je v duši, onen logos endiathetos. To jsem si osvojil z Augustina, z De Trinitate. Tato zkušenost je universální: actus signatus se nikdy nekryje s actus exercitus.“
(7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9.)

Jean Grondin (1991)

Nejprve jsem tím byl zaražen, protože tohle se zdálo odporovat základnímu tónu Gadamerovy filosofie. Obecně se přece předpokládá, že její universálnost spočívá v řeči, v tom, že skutečnou řečí lze vyjádřit všechno. Řeč je s to překonat všechny námitky proti své universalitě, neboť musejí být všechny formulovány řečí. U Gadamera má být všechno řečí: „Bytí, jemuž může být porozuměno, je /10/ řeč“, zní ono nejčastěji uváděné slovo, které má tuto universalitu naznačit.
o s tím má do činění poukaz na verbum interius? Jedná se snad o jakousi pozdní sebeinterpretaci, o sebekorekturu nebo jen o nazdařbůh vyslovenou příležitostnou informaci, jíž se nedá přisuzovat žádný základnější význam? Po několik měsíců jsem byl v tom ohledu poněkud bezradný, dokud jsem nepročetl knihu Wahrheit und Methode, jakož i její původní verzi, přechovávanou v heidelberské universitní knihovně. Tehdy jsem si povšiml, že nárok hermeneutiky na universalitu lze vskutku přiměřeně odvodit pouze z nauky o verbum interius, z onoho Augustinova nahlédnutí, Heideggerem trvale čteného, že vyslovovaná řeč stále zaostává za tím, co má být vysloveno, za vnitřním slovem, a že vyslovenému lze rozumět teprve tehdy,, sleduje-li člověk vnitřní řeč, jež se za tím skrývá. Zní to staromódně a velmi metafyzicky: jako by vedle řeči existoval zadní či vnitřní svět verbum interius. Jak ale uvidíme, je jedině toto nahlédnutí s to otřást metafyzickým a logickým preferováním výpovědi. Podle klasické logiky, z níž čerpá metafyzika substance, je vše obsaženo v propozicionální výpovědi. Co bylo vysloveno, si dostačuje, a je třeba to přezkoušet ohledně jeho vnitřní správnosti.
(7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9-10.)

Ladislav Hejdánek (1992)

1.02
A pak tu je otázka, proč to má být zrovna Hegel, na němž si to budeme ověřovat. Tedy za prvé proto, že to je velký myslitel, jeden z největších filosofů všech dob. Je vždycky lépe chodit ke kováři než ke kováříčkovi, ať už jde o cokoliv. Za druhé proto, že nejrůznějším prostřednictvím a v rozmanitých převlecích mělo Hegelovo myšlení zejména v posledních pěti desetiletích (ale do jisté míry už dříve) obrovský vliv na naše vlastní myšlení. V žádném případě nesmíme podceňovat skutečnost, že i přes onen v posledních dvaceti letech velmi upadlý marxismus (ale třeba v šedesátých letech marxismus docela zajímavý a myšlenkově nadále relevantní) a navzdory té nejubožejší podobě několikátého odvaru se některé Hegelovy myšlenky přece jen usadily v našich hlavách, a pokud ne přímo v našich, tak jistě v hlavách mnoha lidí, s nimiž přicházíme a s nimiž zejména vy přijdete často do styku. Čím méně si budou lidé vědomi své závislosti na Hegelových, Feuerbachových a Marxových myšlenkách, tím bezbrannější budou vůči jejich působení. Ne všechny Hegelovy myšlenky jsou hodny odmítnutí či dokonce zatracení, ale musíme vždycky vědět, které to jsou myšlenky, jaká je jejich původní podoba a proč je odmítáme nebo proč s nimi souhlasíme.
(z přípravy na pdn 1991-2 – ETF.)
- – -
(Praha, 920721-2.)