Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Bělehrádek (1939)

Pokud se holismus týká biologie, lze mu namítati, že nepovídá nic nového, protože celkovost organismů je nápadná a je odedávna i vědecky uznávána. Toto uznání bylo však poměrně tiché a nebylo určitěji vyslovováno zřejmě pod vlivem myšlení anorganického, kde převládá dosud zřetel analyticko-atomisující nad zřetelem skladebně-genetickým a celkovostním.Nové je však na holismu to, že základní vlastnosti celků platí pro oblast biologie stejně, jako pro oblast věd anorganických i pro vědy dochovní, jak vysvítá z příkladů právě uvedených. V tom smyslu lze mluviti o „zbiologizování“ věd ostatních. Rozpor mezi vitalismem a mechanismem může se holismem překlenouti a problém podstaty života se staví jako dílčí otázka obecnějšího problému, totiž řádovosti a skladebnosti všeho jsoucna (anorganického, biologického i duchovního). Spolu s neovitalismem uznává holismus celkovost a účelnost vedle příčinnosti. (Přesvědčení, že organismus je primárně pravým celkem, nemůže bránit výzkumu živé hmoty, tkání atd.) Spolu s mechanismem nechce odloučiti oblast biologie ostře a zásadně od oblasti anorganické, ale činí to tak, že považuje život za zvláštní příklad skladebného řádu, aniž vylučuje analogii se skladebnými řády v jiných zjevech (nebiologických). Tím navazuje ovšem život jak na dění anorganické, tak na oblast duchovní. V tom je také metodologická výhoda holismu (kdežto mechanismus zapojuje život výlučně na stranu anorganickou, vitalismus pak skoro výhradně na stranu duchovní).
Hlavnimi stoupenci holismu a zpřízněných teorií jsou SMUTS (autor názvu „holismus“), SPANN, ADOLF MAYER, von BERTALANFFY, WOODGER, NEEDHAM aj. Pokud se holismus vztahuje jen na organismy, nazývá se někdy „organ icismus“ (HALDANE).
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 19.)

Jan Bělehrádek (1939)

3. Holismus (organicismus) vychází z toho, že organismy jsou celky,1) a to celky pravé. Znakem pravého celku jest, že (a) je nerozborný, tj. nelze ho rozložiti v části, aniž porušíme jeho základní vlastnosti, (b) jeho části mají své určité významy (funkce), kterými „slouží“ celku podle jeho „ideje“ („plánu organizačního“) a tím mají vzájemnou strukturu, a že (c) celek je víc než součet částí.
Tyto vlastnosti jsou společné nejen všem organismům, nýbrž všem pravým celkům vůbec, které se vyskytují také v anorganické oblasti i v dění duševním a kulturním. Organismům jest přiznati povahu pravých celků jakožto primární vlastnost; druhotně lze celek rozebrati, a to nikoli bez násilí, takže části, isolované z celku, ztrácejí ze sebe cosi nehmotného, totiž právě svou funkci, kterou měly v celku. „Neexistují v přírodě buňky psa, ani živá hmota dešťovky, nýbrž pes a dešťovka.“ Buňka a živá hmota jsou druhotné odvozeniny, celek je primární. Celek si podřizuje části, je skladebný a je tedy prolnut účelností, ale ovšem zároveň i příčinnosti. Avšak příčinnost sama nevyloží celku beze zbytku. Teprve účelová stránka organismu dává smysl vztahům kausálním.
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 18.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Problém celku nesmí být omezen (redukován) na to, že v celku je vždycky víc než v jeho částech a že celek je víc než soubor či souhrn jeho částí. To je jen jedna stránka problému, a je to z filosofického hlediska – po mém soudu – ta méně důležitá, protože jen částečná, parciální, dokonce okrajová, sekundární. Ještě daleko významnější než vztah celku k částem je jeho vztah k bližšímu i vzdálenějšímu okolí. O celku resp. o jeho povaze a vlastnostech (a aktivitách) se rozhoduje nejenom ve směru dovnitř (a zevnitř navenek, to nesmíme zapomínat), ale také a vlastně primárně ve směru navenek a pak z venku zase dovnitř. A k tomu všemu je tu zapotřebí věnovat velkou pozornost mezím či hranicím, jež musí aktivně oddělovat vnějšek od nitra (vnitřku), ale jež musí být zase natolik propustné, byť pod jistou kontrolou, aby přechody mezi nitrem a vnějškem byly oběma směry průchodné. A tady bude vždycky hrát významnou úlohu onen „vnějšek“. Mezi vnitřkem a vnějškem ovšem musíme předpokládat nějakou hranici, byť zčásti propustnou nebo spíš průchodnou, ale těžko můžeme hledat nebo dokonce určovat, stanovovat nějakou hranici mezi okolím blízkým a vzdáleným, nejbližším a nejvzdálenějším. Celek se nutně musí umět vztahovat sám k sobě, musí se umět nejen opouštět (ve svých akcích), ale musí být s to se ze svých aktivit navenek zaměřených opět k sobě vracet, tj. musí být s to od sebe jakoby odcházet, ale také se zase k sobě vracet, „být“ sám sebou tím, že bude sám sobě „věrný“ a že se tak sám sebou bude vždy znovu „stávat“, že se bude obnovovat či spíš že se bude znovu „rodit“, znovuzrozovat. Samozřejmě při všech vztazích navenek bude vždy záležet na úrovni a kapacitě jeho reaktibility; a podle toho bude také vypadat něco, co bychom mohli – po vzoru etologů biologického zaměření – nazvat jeho „osvětím“. Už to, že musíme tento zvláštní fenomén rozdílu mezi „okolím“ jako takovým (vlastně jen objektivisticky hypostazovaným) a jeho „přivlastněným okolím“, tedy osvětím jakožto „osvojeným okolím“ rozpoznávat a brát vážně, ukazuje na jisté meze takových úvah, jako že vztahy určitého „celku“ k příliš vzdáleným končinám tohoto světa můžeme přehlížet, že od nich můžeme odhlížet pro jejich nepatrnost až nicotnost apod. Celek (na který můžeme hledět jako na „subjekt“) může mít nepochybně svá omezení ve vztahu k ostatku světa, ale to vůbec neznamená, že ten svět se nevztahuje naopak k němu, byť jako k nepatrnému a zdánlivě nicotnému. A to nikoli proto, že „svět“ ve smyslu veškerenstva, „všeho“, se k němu jakožto nepatrnému a nicotnému přece jen dokáže vztáhnout – vždyť nevíme, je-li už nyní a bude-li vůbec někdy v budoucnu veškerenstvo nějakým „celkem“ (a tedy subjektem). Zapojenost i toho nejnepatrnějšího celku-subjektu do celosvětové sítě vztahů nejrůznějšího druhu nemusí být založena na takovém „super-celku“, neboť je a zůstává zajišťována nesmírným množstvím jiných celků-subjektů, blízkých i vzdálenějších, ba i těch nejvzdálenějších – nikde nenajdeme určitou a pevnou hranici. Takže vedle vztahu celku k vlastním částem tu je vždycky také jeho vztah k ostatním celků, ke všem z nich, k veškerenstvo, i kdyby nebylo žádnou pevnou „jednotou“.
(Písek, 140903-2.)

Jean Grondin (1991)

Když jsem na sklonku podzimu 1988 pracoval na tomto Úvodu, dostal jsem se do určitých potíží v pojmovém pojetí hermeneutického nároku na universálnost. … O něco později jsem se setkal v jednom heidelberském lokále s Hansem-Georgem Gadamerem, mimo jiné proto, abych s ním tuto věc prohovořil. Formálně a nešikovně jsem se ho zeptal, v čem přesněji spočívá universální aspekt hermeneutiky. Po tom všem, co jsem četl, jsem byl připraven na dlouhou a poněkud vágní odpověď. Celou věc si promyslel a odpověděl – krátce a výstižně: „ve verbum interius“.
Protřel jsem si oči. To přece nikde ve Wahrheit und Methode není, natož v sekundární literatuře. Nárok hermeneutiky na universalitu že by měl být k nalezení ve „vnitřním slově“, jímž se zabýval Augustinus a jemuž Gadamer věnoval jednu z kapitol svého hlavního díla, které nebývá věnována velká pozornost Poněkud zaraženě jsem se dál zeptal, co se tím myslí. „Universalita“, pokračoval Gadamer, „spočívá ve vnitřní řeči, v tom, že nelze říci všechno. Nedá se vyjádřit všechno, co je v duši, onen logos endiathetos. To jsem si osvojil z Augustina, z De Trinitate. Tato zkušenost je universální: actus signatus se nikdy nekryje s actus exercitus.“
(7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9.)

Jean Grondin (1991)

Nejprve jsem tím byl zaražen, protože tohle se zdálo odporovat základnímu tónu Gadamerovy filosofie. Obecně se přece předpokládá, že její universálnost spočívá v řeči, v tom, že skutečnou řečí lze vyjádřit všechno. Řeč je s to překonat všechny námitky proti své universalitě, neboť musejí být všechny formulovány řečí. U Gadamera má být všechno řečí: „Bytí, jemuž může být porozuměno, je /10/ řeč“, zní ono nejčastěji uváděné slovo, které má tuto universalitu naznačit.
o s tím má do činění poukaz na verbum interius? Jedná se snad o jakousi pozdní sebeinterpretaci, o sebekorekturu nebo jen o nazdařbůh vyslovenou příležitostnou informaci, jíž se nedá přisuzovat žádný základnější význam? Po několik měsíců jsem byl v tom ohledu poněkud bezradný, dokud jsem nepročetl knihu Wahrheit und Methode, jakož i její původní verzi, přechovávanou v heidelberské universitní knihovně. Tehdy jsem si povšiml, že nárok hermeneutiky na universalitu lze vskutku přiměřeně odvodit pouze z nauky o verbum interius, z onoho Augustinova nahlédnutí, Heideggerem trvale čteného, že vyslovovaná řeč stále zaostává za tím, co má být vysloveno, za vnitřním slovem, a že vyslovenému lze rozumět teprve tehdy,, sleduje-li člověk vnitřní řeč, jež se za tím skrývá. Zní to staromódně a velmi metafyzicky: jako by vedle řeči existoval zadní či vnitřní svět verbum interius. Jak ale uvidíme, je jedině toto nahlédnutí s to otřást metafyzickým a logickým preferováním výpovědi. Podle klasické logiky, z níž čerpá metafyzika substance, je vše obsaženo v propozicionální výpovědi. Co bylo vysloveno, si dostačuje, a je třeba to přezkoušet ohledně jeho vnitřní správnosti.
(7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9-10.)