Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1947)

... Metafyzika předpokládá celým svým založením transcensus přes veškeré světové jsoucno; ale tento transcensus ji má pozvednout k novému, „pravému“ jsoucnu, a dopomoci jí tak k „pravé vědě“. ... Metafyzika nemá samostatný předmět; kde se domnívá takový mít, ukáže věcná i logická analýza brzy, že běží pouze o fikce, zaviněné hlavně schématy naší řeči, fikce, jimž neodpovídá žádná realita. ... /31/
Takové fikce řeči jsou, jak se ukazuje, veškeré staré metafyzické pojmy: jsou to ideje nejen ve smyslu vyšších, pravých realit, nýbrž rovněž ve smyslu čistě !logických entit“, univerzálií, esencí hodnot a jiných quasiobjektů; ...
Fikcemi jsou kategorie, jako substance a kauzalita, pakliže jimi máme rozumět ...
Fikcí je posléze jako „jsoucno“ (již jako abstraktum), tak zejména slovo „být“ ve významu existence, neboť jednak nemá žádný zvláštní předmětný obsah (bytí není reálný predikát), jednak slouží pouze k tomu, aby zařazovalo jednotlivé předměty do nejširšího předmětného souboru, který dovedeme koncipovat, do souboru empirické předmětnosti vůbec.
S abstrakty, esencemi, kategoriemi, jsoucnem jako takovým a bytím však mizí též všechny předměty možné metafyzické zkušenosti, metafyzické reflexe.
(Negativní platonismus, in: týž název, Čs. spisovatel, Praha 1990, str. 30-31.)

Jan Patočka (1950?)

Krize, do které dospěla idea pravdy tím, že ztratila svůj starý metafyzický základ, je toliko příznakem obecné krize myšlenkové, která vypukla tím, že stará metafyzika, sdružená s křesťanskou theologií, přestala být obecnou a závaznou základnou evropského myšlení. Krize metafyziky je krizí platonismu, poněvadž metafyzika, která určovala proud evropského myšlení, je pozitivní platonismus.
Nové osudy, které zažila myšlenková Evropa od počátku moderní doby, vykrystalizovaly v dobrodružství moderní vědy a techniky. Obojí se dožívá stále větších úspěchů a změnilo tvář lidstva i přírody. Posléze tato nová substance vytváří všeobecné, společné lidské světové dějiny. Ale jaká je pravda, jaká je vnitřní povaha tohoto celého dobrodružství, které se původně vyvinulo pod ochranou tradičního pojetí pravdy – adekvace – to je otázka nejen nerozřešená, nýbrž většinou zapomenutá.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši, sv. 2, samizdat, Praha 1987, s. 98-9.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Historicky bylo slovo „metafyzika“ vytvořeno pro knihovnické účely: šlo o soubor textů, který byl umístěn za „fysikou“, tedy zřejmě za Aristotelovým spisem Tés fysikés akroasis, který byl stručně označován jako „Fysika“, ale zřejmě nebyl totožný s teoretickou disciplínou, která náležela podle Aristotela do První filosofie (próté filosofia) a které Aristotelés sám říkal „hé fysiké“. Do „první filosofie“ náležela kromě „fysiky“ ještě „matematika“ a „theologie“; tyto dvě disciplíny se však zabývaly pouze tím, co se nemění. Hé fysiké se tedy měla zabývat naopak tím, co se mění, tj. co je v pohybu; jinak řečeno tím, co vzniká zrodem, roste a rozvíjí se (dospívá), [stárne a upadá] a posléze končí uhynutím (smrtí). Necháme-li tedy stranou filosoficky původně žádným významem nezatíženou „nálepku“, označující umístění sbírky Aristotelových vybraných textů v knihovně, zcela stranou a přihlédneme-li k původnímu Aristotelovu pojetí tzv. první filosofie, je zřejmé, že název „metafysika“ lze vztahovat jen na matematiku a theologii, pro které vskutku platí, že jsou „vedle“ „fysiky“ (ovšem nikoli „za“ fysikou ve smyslu druhotnost, neboť Aristoteles výslovně vyzvedá theologii jako disciplínu nejvyšší, neboť se zabývá „tím nejvyšším“). Dnes bychom museli provést s tímto pojetím několik závažných oprav, které ovšem zasahují hluboce do samotného pojetí „skutečnosti“. Dnešní chápání matematiky už zcela opustilo významové souvislosti s tím, čemu se ve starém Řecku říkalo „mathéma“ (ve významu přejaté, tedy druhotné vědění); a na druhé straně dnešní matematika radikálně překročila meze to, co zůstává bez pohybu, a naopak se stále více zabývá tím, co je v pohybu a co se mění, ovšem pod podmínkou, že to lze kvantifikovat. V mezích toho, co se „nemění“, zůstává jenom numerická matematika a některé části geometrie (stereometrie atd.). Pokud „bůh“ a „božství“ vůbec zůstává pro nějaké disciplíny tématem, pak buď jenom nepřímo (a z distance odborníka, např. v oborech psychologie, religionistiky, některých segmentů historie apod.), anebo tak, že vše radikálně (od kořene) reinterpretuje (v distanci ode dnes už jen zastarale a opožděně anebo zase poplatně vyhovující vstřícnosti vůči některým reliktům „obecného mínění“) „teologii“ (bez „h“) jako biblistiku. A protože matematika a logika v moderním a dnešním chápání stále více srůstají (a to do neoddělitelnosti), zdá se, že veškeré vědecké disciplíny spadají pod „fysiku“, zatímco pod „metafysiku“ by nadále mohly spadat geometrické (stereometrické atd.) útvary, čísla a vztahy čísel – a „intencionální předměty“, uplatnitelné na to, co je opravdu „skutečné“, jenom s výslovnou rezervou. – Všechno svědčí pro to, že slovu „metafyzika“ už nelze vrátit nejen jeho starou slávu, ale ani takový smysl, který by nějak navazoval na jeho filosofickou minulost. Proto můžeme tento termín považovat za filosoficky uvolněný a napříště mu přisuzovat či přímo dávat významy zcela nové, po vlastním uvážení.
(Písek, 121019-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Slovo „metafyzika“ má sice knihovnický, nikoli filosofický původ, ale bylo ho brzo užíváno na označení Aristotelova souboru statí, které původně k sobě nenáležely, tj. nebyly míněny jako součást jednoho díla. Odtud zřejmě pochází značná rozdílnost v chápání „metafyziky“ v mnohem pozdějším smyslu. A není proto divu, že v ještě pozdější době, která se pokoušela s „metafyzikou“ a jejím způsobem myšlení skoncovat, nabývala v perspektivě tohoto kritického odmítání „metafyziky“ rovněž řadu rozmanitých podob. Za těchto okolností nepovažuji za důležité se pokoušet nějak na určité vybrané minulé (nebo i současné) pojetí oné filosofické „disciplíny“ nebo jiného systematicky prováděného myšlenkového útvaru navazovat jako na něco směrodatného, a spíše považovat sám termín „metafyzika“ za volný resp. uvolněný. Naproti tomu se zdá být lepším východiskem ohled na druhou část pojmenování, totiž na „fysiku“ (budeme přísně odlišovat od dnešní „fyziky“) a zejména původně předfilosofické slovo „fysis“. Už při dávném překladu do latiny, totiž jako „natura“, jakož i později ve většině překladů do dalších evropských jazyků, jakož i do češtiny, zůstávala plně v povědomí základní souvislost tohoto substantiva s rozením (a to v obojím, aktivním i pasivním tvaru či smyslu; v řečtině fyein i fyesthai, tedy roditi i roditi se). Zkrácený název jiného Aristotelova díla má vlastně dvojí význam: „ta fysika“ může znamenat nejen určitým způsobem vymezenou vědu (resp. výklad, pojednání – akroasis), ale také plurál od „to fysikon“, tedy to fysické, tedy nějakou fysickou věc. Ale jaká je vlastně charakter takové „fysické věci“ či spíše „skutečnosti“? Fysická skutečnost se vyznačuje – podle původního významu slova – tím, že se rodí, přesněji že se zrodila a roste (fyesthai může znamenat také „růsti“). A dá rozum, že to, co se zrodilo a rostlo, jednou také zahyne; fysis a thanatos tedy spolu věcně souvisí, náleží k sobě. „Fysické věci“ jsou tedy takové, které vznikají a zanikají; ale nesmíme zapomínat na ten velmi důležitý aspekt onoho vznikání a zanikání, spočívajíc v tom, že takové skutečnosti vznikají zrodem, pak rostou, a nakonec zanikají hynutím, smrtí. „Fysika“ by tedy měla být správně (nikoli přesně podle Aristotela!) filosofickou „vědou“ o skutečnostech, které vznikají zrozením a zanikají úhynem. Pokud bychom to chápali takto, „metafysika“ by byla filosofickým věděním o tom, co nenáleží do světa či sféry skutečností, která takto (řekli bychom „organicky“) vznikají a zanikají, neboť předpona (či předložka) meta- poukazuje k tomu, co je „za“ nebo „vedle“ (nikoli tedy „nad“ – to už bychom tam dávali význam pozdější, ze slova samého neodvoditelný; nesmíme teď do těchto námi vyznačených souvislostí vkládat ono pozdější „super-“ ani připustit, aby se tam nějak přimísilo samo). A nyní budeme nutně stát před základním rozhodnutím, zda onoho „meta-“ budeme užívat v užším nebo širším, eventuelně velmi širokém smyslu. (Viz dále.)
(Písek, 140921-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Vyjdeme-li k dalším úvahám z onoho předpokladu, že metafysika (v novém, našem smyslu) se jako filosofická disciplína bude zabývat takovými skutečnostmi, které se nerodí resp. nevznikají zrodem, a dále které nezanikají smrtí či úhynem, musíme se rozhodnout, zda se má zabývat vším, co vyhovuje tomuto vymezení, anebo jen něčím z toho (a pak musíme blíže určit toto užší vymezení). První, co nás napadá, je že onomu vymezení vyhovují skutečnosti, které vůbec nevznikají a vůbec nezanikají (to ostatně také napadalo nejstarším filosofům – a nejen jim; myšlenku nesmrtelnosti najdeme už v prastarém eposu o Gilgamešovi; o bozích se v Homérovi mluví jako o „nesmrtelných“, atd. – ovšem řada bohů se vskutku zrodila, např. všichni olympští bohové, ale zemřít nemohli ani v žaludku svého otce). Historicky to někteří filosofové rozhodli už dávno, když odmítli všechna bájná vypravování o bozích a buď se pokusili bohy chápat jako nějaké velké a mocné skutečnosti – anebo myšlenku na ně zavrhli vůbec. Problém byl (a je) v tom, že odmítali hlavně narativitu, nikoliv samu myšlenku neměnnosti. Ač to takto obvykle neformulovali, dá se říci, že jako jedinou alternativu „rození, růstu a uhynutí“, tedy „fysických“ skutečností, viděli ve „skutečnostech“ neměnných, „věčných“, nevzniklých a nezanikajících. A právě takové považovali za „pravou skutečnost“. Nikomu, jak se zdá, nenapadlo hledat alternativu ve skutečnostech, které „nejsou“, tedy v „nejsoucích“ (asi jedinou výjimkou byli atomisté, kteří za „pravou“ skutečnost považovali jen atomy a prázdno – prázdno, tedy „nic“, tedy považovali za „jsoucí“, jak je kritizoval Aristotelés). My dnes máme před sebou jinou možnost, jak se zdá. Vezmeme-li vážně změnu (tj. nebudeme-li to, co se mění, považovat za druhotné, odvozené, vedlejší, méněcenné) a uvážíme-li náležitě to, že tou nejdůležitější změnou je dění událostné a tedy události, otvírá se tu pro nás jedna důležitá možnost jakoby sama: všechno, co má začátek (a pak průběh a posléze konec) vzniká tak, že nejdříve „není“ a „jsoucím“ se teprve stává. Tím, že se stává uprostřed jiných jsoucích skutečností (tj. ve světě), se nesmíme nechat zmýlit. To nové, čím každá skutečná (pravá) událost, tj. pravá skutečnost, začíná, nejprve není, „je“ nejsoucí – tj. přichází jako nejsoucí, přichází budoucnosti. Tím se pro nás zároveň otvírá nová, ale pozoruhodná možnost: předponu meta- ve slově metafyzika můžeme chápat časově, nikoli jen místně, prostorově, takže svět v tomto smyslu ne-jsoucích skutečností nebudeme „klást“ ani vedle skutečností ,uskutečněněʻ jsoucích, a už vůbec ne nad ně, někam do nebeských výšin, ale časově před něco, tedy do budoucnosti, do světa či říše toho, co „ještě není“, ale co „přichází“ (a nikoli co zůstává z minulosti, co přežívá jen jako relikt, jako pozůstatek toho, co „bylo“). Asi je zbytečné nyní připomínat, že jsou tím zároveň dány meze toho, o čem se mluvilo a dosud mluví jako o kauzalitě; ta se tím sice neruší, ale musí se vyložit docela jinak, nově.
(Písek, 140921-2.)