Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Hranice jsou tu vždycky od toho, aby byly překračovány. Avšak je-li tomu opravdu tak, že mají a musí být překračovány, proč tu vůbec jsou? Jsou tu proto, aby nemohly být a aby vskutku nebyly překračovány libovolně a svévolně, ale podle nějakých pravidel či kritérií (podle nějakého „řádu“). Právě proto není „svět“ nějakým „přirozeným“ celkem (i když tak možná „vznikl“, ale hned po svém vzniku se okamžitě „rozpadl“, jak se to možná může jevit; to je samostatný problém), ale je „uvnitř“ plný nejrůznějších hranic, mezí a bariér, a díky tomu je plný „jednotlivin“, tj. událostí, celků a „subjektů“. Proto vědomí a tvrzení, v podstatě správné, že ve světě všechno spolu nějak souvisí, nesmí zapomínat, že vedle souvislostí tu jsou také „ne-souvislosti“, tj. že souvislosti mají své „začátky“ a „konce“, že zprostředkují vztahy mezi něčím a něčím, že jedna souvislost nepřechází kontinuálně v jinou, ale že tu jsou přestávky, přeryvy, mezery, césury, příkopy a někdy snad dokonce propasti, takže přechody mezi nim nejsou ničím běžným a samozřejmým, ale že vyžadují nejedno „povolení“ k průchodu i překročení, a také různé přeskoky. Ty hranice na jedné straně způsobují, že existuje něco takového jako „jednotlivost“, proti které se mohou nějak stavět jiné „jednotlivosti“; kdyby nebylo jednotlivost (a tedy jednotek), nebylo by možné počítání a nebyly by možné v praxi uplatnitelné kvantifikace. Na druhé straně to jsou však právě „hranice“, „meze“, které umožňují a dovolují, aby docházelo k nějakým „vztahům“ odněkud někam, od jedné jednotlivosti k jiné jednotlivosti, tj. vztahům, které mají svůj „počátek“ (terminus a quo) i konec (terminus ad quem). Proto na jedné straně nepochybně platí Anaxagorův výrok, že v tomto světě od sebe nic není „uťato sekyrou“, tj. „absolutně“ odděleno, ale na druhé straně rovněž platí, že věci v tomto světě nevytvářejí žádnou „absolutní“ jednotu. Právě tím je položen základ k tomu, aby se na lidské úrovni dostávalo mimořádného významu komunikaci mezi jednotlivci, tj. interpersonálním vztahům, které nejsou a nemohou být ničím samozřejmý, ale musí být pečlivě a náročně pěstovány, a to na základě předdějinných i později dějinných tradic. Kdyby nebylo ve světě hranic, nebyly by možné mezilidské vztahy a nebyl by možný skutečný dialog. Ale tak jako to platí pro člověka pro lidstvo, platí to i pro všechny organismy, a platí to pro všechny „přirozené jednotky“ (jak o nich mluvil Teilhard de Chardin), včetně těch nejjednodušších, „primordiálních“.
(Písek, 0800520-3.)

Jean Grondin (1991)

Když jsem na sklonku podzimu 1988 pracoval na tomto Úvodu, dostal jsem se do určitých potíží v pojmovém pojetí hermeneutického nároku na universálnost. … O něco později jsem se setkal v jednom heidelberském lokále s Hansem-Georgem Gadamerem, mimo jiné proto, abych s ním tuto věc prohovořil. Formálně a nešikovně jsem se ho zeptal, v čem přesněji spočívá universální aspekt hermeneutiky. Po tom všem, co jsem četl, jsem byl připraven na dlouhou a poněkud vágní odpověď. Celou věc si promyslel a odpověděl – krátce a výstižně: „ve verbum interius“.
Protřel jsem si oči. To přece nikde ve Wahrheit und Methode není, natož v sekundární literatuře. Nárok hermeneutiky na universalitu že by měl být k nalezení ve „vnitřním slově“, jímž se zabýval Augustinus a jemuž Gadamer věnoval jednu z kapitol svého hlavního díla, které nebývá věnována velká pozornost Poněkud zaraženě jsem se dál zeptal, co se tím myslí. „Universalita“, pokračoval Gadamer, „spočívá ve vnitřní řeči, v tom, že nelze říci všechno. Nedá se vyjádřit všechno, co je v duši, onen logos endiathetos. To jsem si osvojil z Augustina, z De Trinitate. Tato zkušenost je universální: actus signatus se nikdy nekryje s actus exercitus.“
(7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9.)

Jean Grondin (1991)

Nejprve jsem tím byl zaražen, protože tohle se zdálo odporovat základnímu tónu Gadamerovy filosofie. Obecně se přece předpokládá, že její universálnost spočívá v řeči, v tom, že skutečnou řečí lze vyjádřit všechno. Řeč je s to překonat všechny námitky proti své universalitě, neboť musejí být všechny formulovány řečí. U Gadamera má být všechno řečí: „Bytí, jemuž může být porozuměno, je /10/ řeč“, zní ono nejčastěji uváděné slovo, které má tuto universalitu naznačit.
o s tím má do činění poukaz na verbum interius? Jedná se snad o jakousi pozdní sebeinterpretaci, o sebekorekturu nebo jen o nazdařbůh vyslovenou příležitostnou informaci, jíž se nedá přisuzovat žádný základnější význam? Po několik měsíců jsem byl v tom ohledu poněkud bezradný, dokud jsem nepročetl knihu Wahrheit und Methode, jakož i její původní verzi, přechovávanou v heidelberské universitní knihovně. Tehdy jsem si povšiml, že nárok hermeneutiky na universalitu lze vskutku přiměřeně odvodit pouze z nauky o verbum interius, z onoho Augustinova nahlédnutí, Heideggerem trvale čteného, že vyslovovaná řeč stále zaostává za tím, co má být vysloveno, za vnitřním slovem, a že vyslovenému lze rozumět teprve tehdy,, sleduje-li člověk vnitřní řeč, jež se za tím skrývá. Zní to staromódně a velmi metafyzicky: jako by vedle řeči existoval zadní či vnitřní svět verbum interius. Jak ale uvidíme, je jedině toto nahlédnutí s to otřást metafyzickým a logickým preferováním výpovědi. Podle klasické logiky, z níž čerpá metafyzika substance, je vše obsaženo v propozicionální výpovědi. Co bylo vysloveno, si dostačuje, a je třeba to přezkoušet ohledně jeho vnitřní správnosti.
(7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9-10.)