Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

John D. MacDonald (1982)

… Všichni do jednoho, jak říká Meyer, jsme tak či onak, více či méně, skrytě či nepokrytě prohnilí.
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 473.)

John D. MacDonald (1982)

„Už toho zažil tolik -- „
„Podívej, drahoušku. Doufej, že dokáže přijmout věčnou pravdu, že život je jeden z nejtěžších. A chvílemi nepříjemně nevypočitatelný.“
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 431.)

John D. MacDonald (1982)

„Vycházíš z předpokladu, že každý člověk je od přírody ohromný a že pak se stane něco, co ho zdeformuje. Vycházíš z obecné představy dobra. Podle ní bychom my, jako společnost, měli chápat, co je příčinou zatrpklosti těchto lidí. Chápat /506/ a pokusit se je léčit. Podle mě je zase v lidech zlo, které může existovat samo o sobě, bez příčiny. Černá duše, která si ve své černotě libuje. U takřka každého stádního živočicha se vyskytuje fenomén gaunera.“
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 505-06.)

John D. MacDonald (1982)

… Pokud se některý kámen zaviklá, okamžitě z něho přeneste váhu. Někdy se uvolňují a padají. A lidé padají s nimi. Už spousta turistů si na kamenech roztřískala hlavu. Mluví se o tom, že by se lezení na pyramidy mělo zakázat. Co ale zůstane ze života, když vám z cesty odklidí veškeré riziko? …
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 576.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Leibniz výslovně vymezoval své pojetí „monády“ proti starém pojetí „atomu“; odmítl především onu vnitřní nestrukturovanost a zejména neživost atomů. Monády jsou živé, a protože veškerenstvo je jenom množství monády, vyplývá z toho, že „příroda je plná života“ (la nature est pleine de vie – Principes de la Nature a de la Grâce, § 1); ovšem tato příroda není leč obrovskou „hromadou“ monád, přesněji snad shlukem, sbírkou či „sebrankou“ (assemblage); tohoto slova sice užívá Leibniz jen pro tzv. složené substance (les substances composées), ale nechává bez povšimnutí, v čem je vlastně rozdíl mezi „tělem“ určité substance a – můžeme snad říci – „tělem“ celé přírody (resp. veškerenstva). V pozadí ovšem funguje Monáda monád, ale není jasné, zda jen tím, že dává řád a pokyny jednotlivým monádám, anebo zda dává také řád veškerenstvu, tedy i přírodě. Zůstává také bez objasnění, jak může jednotlivá bdělá (centrální) monáda udržovat množství spících monád ve shluku svého těla (když nemá ani okna ani žádnou možnost působit „venku“, mimo „meze“ svého „bodu“). Z našeho hlediska je tu nutná náprava v několika bodech: především je třeba opustit myšlenku monády jakožto bodu (tj. jako dokonalé koule o nulovém průměru). Pak teprve můžeme uvažovat o nějakých oknech a dokonce snad i dveřích, jimiž by byly možné pohyby zevnitř navenek a naopak zvenčí dovnitř. A tak se otevře otázka zvnějšňování a zvnitřňování, tj. přeměna něčeho, co nemá předmětnou stránku, v něco, co takovou stránku má. A tím – eo ipso – i skutečnost rozdílnosti monád i co do jejich vnějšího vzezření. Co z Leibnizovy monády musí zůstat zachováno, je její aktivita, tj. – řečeno s Leibnizem – její „schopnost činu“ (un être capable d’ action). A právě činnost, aktivita monády, která je schopna vyjít z oblasti niterné navenek a zvnějšnit se, otvírá monádě možnost, aby se jakoby opustila, aby přešla v něco, co už není ona sama (tak to velmi dobře viděl Hegel), což znamená: aby od sebe získala potřebný odstup, umožňuje její „návrat k sobě“, čili umožňují ustavení její subjektnosti. Jen akce zevnitř navenek umožňuje monádě, která vlastně ještě nebyla subjektem, aby se konstituovala jako opravdový subjekt. Protože předpokladem takové akce, schopné přejít zevnitř navenek, je nejen niterná schopnost akce, ale také nějaké „vnější prostředí“, do kterého akce vstupuje a které eventuelně nějak i zasáhne a možné pozmění, je třeba počítat i s tím, že návrat monády jakožto subjektu k sobě musí umožňovat ještě něco víc, totiž vnesení nějakých „informací“ o vnějšku (o něčem v okolí) „dovnitř“ – právě k tomu je zapotřebí oněch oken a dveří, které jsme museli do vnějšku monády (na rozdíl od Leibnize) probourat. (Písek, 050718-1.)