Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

John D. MacDonald (1982)

… Všichni do jednoho, jak říká Meyer, jsme tak či onak, více či méně, skrytě či nepokrytě prohnilí.
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 473.)

John D. MacDonald (1982)

„Už toho zažil tolik -- „
„Podívej, drahoušku. Doufej, že dokáže přijmout věčnou pravdu, že život je jeden z nejtěžších. A chvílemi nepříjemně nevypočitatelný.“
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 431.)

Blahoslav Fajmon (2010)

V novém filmu T. Gilliama Imaginarium Dr. Parnasse spolu vedou rozhovor ďábel a mnich. ...
Neuvedl jsem, které repliky patří mnichovi a které ďáblu. Zkusmo si doplňte příslušné postavy sami. Odhaduji, že roli obhájce, který tvrdí, že příběh je nezbytný pro samotnou existenci vesmíru, přisoudíme mnichovi. Vždyť to druhé, zpochybňování příběhu, se zdá být něčím ďábelským. Širší rámec Gilliamova Imaginaria tomuto našemu prvnímu impulsu dává za pravdu. Ale co kdybychom (bez souvislosti s kontextem filmu a nejspíše i mimo záměr autora) v tomto krátkém výseku ony dvě role obrátili? Je myslitelné, že by se tak nepříjemně vyptával mnich, kdežto ďábel obhajoval nezbytnost vlastního příběhu? Tedy – je možné, že vyprávění příběhu není samo o sobě nutně dobré a bohulibé? Že ďábelskost nespočívá ani tak v absenci příběhu, jako spíše v urputné obraně vlastního příběhu?
Přehršel autobiografií politiků a celebrit, které zaplavují knižní trh, jsou hmotným odrazem obecného povědomí, že právě skrze vyprávění vlastního příběhu je člověk schopen uspořádat, vysvětlit a ospravedlnit svou existenci. Zdá se, že i to, co v našich životech zprvu vypadá jako nepřijatelné zlo, lze obhájit, pokud se jen dostane slyšení našemu příběhu. V něm dokážeme, že trajektorie kauzality zla má svůj původ mimo nás (zde poslouží neutěšené dětství, frustrace, újmy, nespravedlnosti, osobní tragédie, ale postačí i menší bebíčka a bolístky). Tam, kde se ke slovu dostává svéprávný vypravěč (upřímného) autobiografického ‚svědectví‘, už není nutné vyznávat hříchy. Odpuštění zde není odpovědí na ochotu hříchy vyznat, ale odměnou za vypravěčskou schopnost hříchy vysvětlit. A proto položme ještě jednou a jinak tu podivnou otázku: Má i ďábel (tedy ten, který nemůže jinak, než lhát – Jan 8,44) svůj vlastní příběh? A pokud ano, neulpívá pach této ďábelskosti na každé autobiografii? Nejsme právě při ‚vyprávění vlastního příběhu‘ nejvíce náchylní k sebeklamu? V takovém případě by byl okamžik, kdy my, sebe-vypravěči ztichneme, prvním krokem k vykoupení.
Vždyť právě v okamžiku ticha si i Gilliamův mnich uvědomil: „Už je mi to všechno jasné, průzračně jasné. S námi tady to nemá nic společného. Někde na tomto světě, právě teď, někdo vypráví příběh. Jiný příběh. Ságu, milostný příběh, pohádku o nešťastném skonu. Na tom nesejde! Ten teď živí vesmír. To proto jsme pořád tady.“ Škoda jen, že se doktor Parnassus místo sázek s ďáblem nepokusil najít tohoto jiného Vypravěče.
(Co to tu všichni děláte? Protestant 21, 2010, č. 2, str. 1.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Heller mluví o tom, jak nezbytné je „vstoupit do příběhu“; to je dobré pojmenování, ale musí být hned doplněno: vstoupit do příběhu neznamená zůstat jen pozorovatelem nebo jen prožívatelem ,celého‘ příběhu, ale nutně to znamená najít v něm své místo, postavit se na některou stranu a proti té druhé. Skutečný „příběh“ je jen tam, kde je nějaké napětí, kde se vskutku něco „děje“, ne kde se všecko beze změny vrací a opakuje. A vstoupit do takového příběhu znamená především orientovat se v tom sporu, v tom napětí, v tom dějství, které se tam odehrává. Když vstoupíme do takového dění (byť jen dění příběhu), musíme nějak vědět, oč tam šlo a jde; pokud to dostatečně nevíme, může se stát, že do „příběhu“ vstoupíme jako pes do kuželek. A pokud opravdu porozumíme, o č jde, musíme se postavit na jednu nebo druhou stranu – anebo příběh „opravit“ tím, že vytvoříme novou, třetí stranu – a pak příběh slouží k tomu, abychom se z příběhu vyvázali, abychom se od příběhu osvobodili (event. nechali osvobodit) a abychom tudíž zase z příběhu vystoupili. Pochopitelně na nás to dočasné pobývání „v příběhu“ nechá nějaké stopy; pokud ty stopy mají význam pro naši vlastní situaci, tj. pro náš vlastní životní příběh, pak ono vyprávění a porozumění starému příběhu splnilo určitým způsobem své poslání. Pokud nás jen vytrhlo z našeho „příběhu“, abychom se pak zase do něho „propadli“ a narazili na jeho tvrdou aktuálnost, je takový příběh jen dočasným „vytržením“ z ubohosti, do níž pak je o to víc zapadneme jako do bažiny. Správný, „pravý“ příběh nás však nemá uklidňovat, zbavovat napětí, dovolit nám „odpočinutí“ (tj. nepravé odpočinutí, které je spíš pouhým zapomněním, zatímco „pravé“ odpočinutí je naopak sbíráním sil), ale svým nejhlubším smyslem, svým „posláním“ nás má jakoby katapultovat do našeho každodenního života, ale ne tak, že bychom se s drsným probuzením propadli na tvrdou půdu reality, nýbrž abychom byli orientováni a připraveni pro smysluplnou aktivitu. (Písek, 040315-1.)

John D. MacDonald (1982)

„Vycházíš z předpokladu, že každý člověk je od přírody ohromný a že pak se stane něco, co ho zdeformuje. Vycházíš z obecné představy dobra. Podle ní bychom my, jako společnost, měli chápat, co je příčinou zatrpklosti těchto lidí. Chápat /506/ a pokusit se je léčit. Podle mě je zase v lidech zlo, které může existovat samo o sobě, bez příčiny. Černá duše, která si ve své černotě libuje. U takřka každého stádního živočicha se vyskytuje fenomén gaunera.“
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 505-06.)