Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alain Besançon (1999?)

Všechno však probíhalo lépe, když se o ničem nehovořilo. O rozsahu vyhlazování se rozhodovalo tajně, často bez písemných dokumentů. Lenin, Hitler i Stalin poznali politickou účinnost utajení i nebezpečí případného rizika, že by mohlo něco začít skřípat v propagandě, jež byla stále bezvýhradně humanistická. Utajení umožňuje uskutečnit vyhlazování v hlubším a úplnějším rozsahu. Prohlubující se mlčení o povaze prováděných „operací“ neodpovídá pokroku obecné morálky, ale morálce revoluční, jež všechno podřizuje instrumentální účinnosti procedur použitých s ohledem na zamýšlený cíl.
Tímto cílem je „spása světa“. Myšlenka, že svět musí být obnoven, je biblická myšlenka, která zešílela. Starověká filozofie považovala svět za věčný, v podstatě stálý a přes všechny pozemské zmatky za dobrý. Své přesvědčení o možné spáse převzali revolucionáři z bible, v niž už nevěřili. Oné spásy lze podle nich dosáhnout prostřednictvím politické moci – z tohoto přesvědčení také vyplývá to, co nazývají „ctností“. Žádný div, že mezi těmi nejkrutějšími teroristy nacházíme tak velký počet kleriků a kněží: Roux, Royer, Fouché, Le Bon. Poctu, kterou měli vzdávat svému Stvořiteli, vzdávali abstrakci nepoměrně nedosažitelnější, zvané Lid.
(Jakobínská revoluce a revoluce ruská, z předmluvy (komentáře) ke knize:
Alain Gérard: La Terreur et la Vendée. Divers Histoire
(Éd. Fayard; parution: 28.4.1999.)
[Tento článek tvoří součást předmluvy k dílu Alaina Gérarda Z principu humanity. Teror a Vendée, které vydalo nakladatelství A. Fayard. Commentaire 1999, jaro-léto, s. 355–361. Z francouzštiny přel. Josef Mlejnek.]
Staženo z internetu.

Josef Lukl Hromádka (1931)

... Pravoslavní myslitelé chtějí se spekulativně povznést nad všechnu dynamiku víry, která bolestně si bez přestání uvědomuje buď – anebo, která je si vědoma vážnosti a definitivnosti lidského rozhodnutí buď pro Boha anebo proti němu. Nahražují jasný a vážný hlas víry mystickou spekulací; paradoksii a napětí víry zatlačují logizující touhou po jednotě; a proto také, aby se přenesli přes mravní propast mezi dobrem a zlem, pokoušejí se logicky popřít zlo.
Zlo je však mravně a nábožensky neoddisputovatelné a neodkliditelné. Je jen jedna možnost zdolat zlo a hřích: pokání hříšníkovo a odpuštění Boží. Zlo ve své podstatě je osobním odporem proti Boží milosti a vůli.A pouze osobně, v mravní konfrontaci mezi Bohem a člověkem může být zlomeno. Hřích může být odpuštěn jen v situaci, kdy je možné skutečné rozhodování lidské, kdy člověk svým rozhodnutím pro mravní poslušnost Bohu béře na sebe risiko a obět, jho a závazky. Taková situace je dána člověku pouze na tomto /236/ světě, v pozemském životě, nikoli však při posledním soudu, kdy už je naprosto a nezastřeně všem zjeveno, kdo je Pánem a jaké důsledky přináší ať kladné nebo záporné rozhodnutí. Tváří v tvář Bohu není již možno se skutečně rozhodnout, ...
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 234.)

John D. MacDonald (1982)

„Vycházíš z předpokladu, že každý člověk je od přírody ohromný a že pak se stane něco, co ho zdeformuje. Vycházíš z obecné představy dobra. Podle ní bychom my, jako společnost, měli chápat, co je příčinou zatrpklosti těchto lidí. Chápat /506/ a pokusit se je léčit. Podle mě je zase v lidech zlo, které může existovat samo o sobě, bez příčiny. Černá duše, která si ve své černotě libuje. U takřka každého stádního živočicha se vyskytuje fenomén gaunera.“
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 505-06.)

John D. MacDonald (1982)

… Pokud se některý kámen zaviklá, okamžitě z něho přeneste váhu. Někdy se uvolňují a padají. A lidé padají s nimi. Už spousta turistů si na kamenech roztřískala hlavu. Mluví se o tom, že by se lezení na pyramidy mělo zakázat. Co ale zůstane ze života, když vám z cesty odklidí veškeré riziko? …
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 576.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Chápeme-li filosofii (i život) jako cestu, tj. cestu myšlenkovou, ale i celoživotní, musím si stále uvědomovat, že záleží na tom, kudy půjdeme, pokud ovšem víme, kam chceme dojít. Pokud jdeme a nevíme, kam, říká se tomu bloudění. Možností zabloudění je vždycky mnohem víc než správných směrování, správných „cest“ (které ovšem nesmíme zpředmětňovat a tím neutralizovat). Na to poukázal už starý presokratik (Hérakleitos, zl. B 60), když prý řekl, že „cesta nahoru a dolů je jedna a táž“. To vůbec neznamená, že je jedno jdeme-li nahoru nebo jdeme-li dolů; v tomto bodě myslit na relativnost a subjektivnost je zpozdilé, protože tu přece nejde o to, co chceme a kam chceme, nýbrž o to, zda to je „nahoru“ nebo „dolů“. Na nás záleží jen, kterým směrem se vydáme, ale rozhodující je, že nejsou všechny směry rovnocenné. Můžeme totiž chtít „nahoru“, ale ve skutečnosti jdeme „dolů“ – a jak to je skutečně, nezáleží na nás. Na nás zaleží pouze to, jak to vidíme a hodnotíme. Ale také naše hodnocení může být správné nebo nesprávné, tj. v nějaké hodnotové stupnicí směřovat „nahoru“ nebo „dolů“. Kritikové nebo ti, co hodnotové rozdíly striktně odmítají, se obvykle soustřeďují na pozitivní kritéria, jimiž vždy musíme nějak měřit, zda jdeme (nebo zda něco jde) nahoru nebo dolů. Ale základní zkušeností člověka je, že je něco takového jako „cesta dolů“, tj. cesta úpadku a zmaru, tedy něco jako „zlo“. Zlo nevzniká teprve tehdy, když začínáme hodnotit, nýbrž je tu daleko dřív, i když vůbec nehodnotíme a dokonce nechceme hodnotit. Je to především zkušenost „zla“, která před námi vyvolává otázku, jak se mu vyhnout. Teprve mnohem se později se otvírá otázka po tom, co je opakem zla, co je „dobrem“. To však zase vůbec neznamená, že zlo je dříve než dobro; právě filosofie ukazuje, jak zlo nemůže být nikdy počátkem, nemůže být ani koncem, nemůže být ničím absolutním, ale že je vždy jen odpadnutím od toho, co je „dobré“, i když to „dobré“ neznáme, ba i když je nikdo nezná. Jde totiž o to, že jen dobro „přichází“ z budoucnosti, ale nikdy není dáno, nikdy není v úplnosti přišlé. Naproti tomu zlo je zatížením z minulosti – nikdy nemá vpravdě adventivní povahu, nikdy není „výzvou“ z budoucnosti. (Písek, 030907-3.)