Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

John D. MacDonald (1982)

… Všichni do jednoho, jak říká Meyer, jsme tak či onak, více či méně, skrytě či nepokrytě prohnilí.
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 473.)

John D. MacDonald (1982)

„Už toho zažil tolik -- „
„Podívej, drahoušku. Doufej, že dokáže přijmout věčnou pravdu, že život je jeden z nejtěžších. A chvílemi nepříjemně nevypočitatelný.“
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 431.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Čtu v jedné povídce (7276, s. 200): „Na té ženě je cosi znepokojivého, jako na telefónu, vyzvánějícím v zazděné místnosti.“ To je docela trefná metafora, která sedí na „vědomí problému“ (Problembewußtsein). Vědět o problému znamená slyšet ten telefon zvonit, ale zatímco o zazděném telefonu zdánlivě nevíme opravdu nic víc, vědomí problému sahá přece o něco dál. Ale když ještě chvíli setrváme na metafoře telefonu: když ten telefon zvoní, víme, že jde o telefon (ačkoli ho nevidíme, poznáme to podle charakteristického vyzvánění), víme, že zvonění znamená, že někdo se snaží dovolat atd. atd. Vlastně by se z toho „pouhého“ zvonění dalo vyždímat ještě leccos dalšího, pokud víme, že tam někde je skrytá místnost (zazděná, tj. bez oken a bez dveří), pokud víme, kdo tam bydlí nebo bydlel atd.atd. Zkrátka kontext je něco, co může významně přispět k tomu, abychom neslyšeli jen „pouhé“ vyzvánění. Mohli bychom z toho vyvodit, že ona zmíněná „znepokojivost“ spočívá především v našem očekávání, že se něco vyjasní, tj. že se něco otevře našemu porozumění. A toto očekávání ovšem zahrnuje připravenost k tomu, nechat se tímto přicházejícím, co se otvírá našemu porozumění, oslovit, tj. svěřit se tomu, co nám vyjevuje, a nechat se jím dále vést v kontextu všeho toho, co až dosud víme a s čím jsme měli zkušenost. To ovšem nemusí být vždy s oním „přicházejícím“ v úplném souladu, naopak mohou vznikat napětí, a tak všechno to, co je nám dosud „známé“, co jsme si osvojili, je jakoby znovu váženo a často přehodnocováno. A právě v tom je ona znepokojivost, která – podle toho, co jsme přejali od jiných (zejména od starší generace), ale také podle toho, jak jsme až dosud na takové výzvy reagovali – může jak odpuzovat a vyvolávat naše odmítání, tak na druhé straně přitahovat a inspirovat naši ochotu k revizi a opravám dosavadních zkušeností. (Písek, 040210-1.)

John D. MacDonald (1982)

„Vycházíš z předpokladu, že každý člověk je od přírody ohromný a že pak se stane něco, co ho zdeformuje. Vycházíš z obecné představy dobra. Podle ní bychom my, jako společnost, měli chápat, co je příčinou zatrpklosti těchto lidí. Chápat /506/ a pokusit se je léčit. Podle mě je zase v lidech zlo, které může existovat samo o sobě, bez příčiny. Černá duše, která si ve své černotě libuje. U takřka každého stádního živočicha se vyskytuje fenomén gaunera.“
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 505-06.)

John D. MacDonald (1982)

… Pokud se některý kámen zaviklá, okamžitě z něho přeneste váhu. Někdy se uvolňují a padají. A lidé padají s nimi. Už spousta turistů si na kamenech roztřískala hlavu. Mluví se o tom, že by se lezení na pyramidy mělo zakázat. Co ale zůstane ze života, když vám z cesty odklidí veškeré riziko? …
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 576.)