Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

John D. MacDonald (1982)

… Všichni do jednoho, jak říká Meyer, jsme tak či onak, více či méně, skrytě či nepokrytě prohnilí.
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 473.)

John D. MacDonald (1982)

„Už toho zažil tolik -- „
„Podívej, drahoušku. Doufej, že dokáže přijmout věčnou pravdu, že život je jeden z nejtěžších. A chvílemi nepříjemně nevypočitatelný.“
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 431.)

John D. MacDonald (1982)

„Vycházíš z předpokladu, že každý člověk je od přírody ohromný a že pak se stane něco, co ho zdeformuje. Vycházíš z obecné představy dobra. Podle ní bychom my, jako společnost, měli chápat, co je příčinou zatrpklosti těchto lidí. Chápat /506/ a pokusit se je léčit. Podle mě je zase v lidech zlo, které může existovat samo o sobě, bez příčiny. Černá duše, která si ve své černotě libuje. U takřka každého stádního živočicha se vyskytuje fenomén gaunera.“
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 505-06.)

John D. MacDonald (1982)

… Pokud se některý kámen zaviklá, okamžitě z něho přeneste váhu. Někdy se uvolňují a padají. A lidé padají s nimi. Už spousta turistů si na kamenech roztřískala hlavu. Mluví se o tom, že by se lezení na pyramidy mělo zakázat. Co ale zůstane ze života, když vám z cesty odklidí veškeré riziko? …
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 576.)

Konrad Lorenz (1983)

Jsme stále přesvědčeni o tom, že dědičná změna, kterou se šance určitého organismu na přežití zvyšují, je velice nepravděpodobná, přesto však proti této nepravděpodobnosti působí to, že se taková dědičná změna, pokud otevírá organismu nové možnosti ovládnutí prostředí, v příslušné míře vyplácí. Každá dědičná změna, která skýtá organismu novou možnost vypořádání se se svým prostředím, neznamená více ani méně než to, že se v organickém systému uložila nová informace o tomto prostředí. Adaptace je v podstatě kognitivní proces. Tento názor nám pomáhá pochopit, že vnitrodruhová selekce právě nepůsobí žádné adaptace: poznávací data hromaděná na jejím základě v organismu nemají vůbec žádný vztah k prostředí; týkají se výlučně vlastností druhu.
Materiál, jehož se selekce zmocňuje, tvoří vždy /39/ vlastnosti fenotypu, které spočívají na čistě nahodilých změnách nebo nových kombinacích dědičných vloh či přirozeně na modifikacích.Formálně je správné tvrdit, že evoluce postupuje podle principů náhody a vymycování; tento výrok se však jeví jako nepravděpodobný, protože by několik málo miliard let naší planety nedostačovalo, aby touto cestou vznikly z virům podobných předbiotických bytostí vyšší živočichové a člověk. Z výsledků bádání Manfreda Eigena však víme, že potenciální účinky náhody „krotií“ jednak chemické vlastnosti prvků a jednak komplexní vzájemné působení mezi geny, které, jak ukázala Rupert Riedl, vůbec nevstupují v činnost tak na sobě nezávisle, jak se dříve věřilo.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)