Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

John D. MacDonald (1982)

„… Deset miliónů buněk, Travisi, neustále si vyměňujících zakódované informace. Mozek má čas podat zprávu o svém vlastním rozklad, čas, za který se zformuluje pár otázek o tom, proč, co, kdo … a co se to se mnou děje? Snad měsíc smrtelné choroby se zhustí do jedné tisíciny sekundy, pokud si člověk uvědomí sám sebe. Každý jsme expert na svou vlastní smrt.“
A já věděl, že to podivné poslední konstatování je pravda. Jsme experti. Dokážeme to hned nepoprvé. A než to uděláme, příliš dlouho o tom přemýšlíme.
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 414.)

Hans-Georg Gadamer (1978)

Chceme-li rozdíl, který se nám zde otevřel, ukázat na jediném slově, tak je to slovo „předmět“. Přinejmenším v původně cizích /111/ slovech objekt a objektivita se nám zdá samozřejmým předpokladem poznání, že poznáváme „předměty“, že je poznáváme na způsob objektivního poznání v jejich vlastním bytí. Otázka, kterou nám antická tradice a antické dědictví kladou, je, nakolik jsou tomuto zpředmětňujícímu jednání stanoveny nějaké hranice. Existuje nějaká principiální nepředmětnost, jež přístupu moderní vědy z vnitřní věcné nutnosti uniká? Na několika ukázkách bych rád ilustroval, že aktuálním a trvalým dědictvím řeckého myšlení je skutečně vědomí hranic tohoto zpředmětňování.
Vůdčím příkladem na toto téma se mi zdá být zkušenost těla. To, čemu říkáme „tělo“, jistě není res extensa karteziánského určení tělesa, corpus. Způsob, jak se tělo ukazuje, není jen matematická rozlehlost a zpředmětnění se patrně bytostně vymyká. Neboť jak se člověk s tělesností setkává? Nesetkává se s ní jako s čímsi, co stojí proti němu, a tedy v její možné předmětnosti, jen když je narušeným fungováním? Když se tedy hlásí jako porucha vydanosti vlastnímu živobytí v nemoci, v nevolnosti a tak dále. Konflikt mezi přirozenou zkušeností těla, tímto tajemným procesem nepostřehnutelnosti, když je nám dobře a jsme zdrávi, a námahou ovládání nevolnosti skrze zpředmětnění, zakouší každý, kdo se ocitne v situaci objektu, v situaci pacienta léčeného technickými prostředky. Výrazem sebepochopení naší moderní lékařské vědy je, že chce prostředky moderní vědy zvládat poruchy tělesnosti, tj. vzdorující tělesnost, jež se nabízí zpředmětnění.
Ve skutečnosti je pojem „předmětnosti“ a „předmětu“ onomu bezprostřednímu porozumění, jímž se člověk snaží ve světě zdomácnět, tak cizí, že pro něj Řekové charakteristicky vůbec žádný výraz neměli. Sotva dovedli mluvit dokonce i o „věci“. Co v celé této oblasti jako řecké slovo užívali, je slovo pragma. Toto cizí slovo nám není zcela neznámé. …
(Řecká filosofie a moderní myšlení, in: 7910, Člověk a řeč, Výbor textů, přel. Jan Sokol, Praha 1999, str. 110-11.)

John D. MacDonald (1982)

… Je zvláštní, jak se chytrý mladý mozek, vystavený ve správnou chvíli jistému druhu vědomostí, k těmto vědomostem přimkne a z gustem je zhltne. …
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 418.)

John D. MacDonald (1982)

„Díky. Poslední dobou nejspíš dělám líp, když se soustředím jenom na jedno a všechno ostatním pustím z hlavy. Ať řídím auto, holím se anebo smažím vajíčka. Onehdy jsem něco sčítal na kapesní kalkulačce a najednou si říkám, co to vlastně dělám?“ Zamračil se na mě. „Zničehonic jsem ztratil orientaci. Musel jsem se znovu najít, zjistit, co jsem zač, kde jsem a co provádím. Jako když se probouzíš z hodně hlubokého spánku. Je to divné.“
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 438.)

Heinrich Rombach (1952)

… Dieser Bezug zum Ganzen des Umgangs eines bestimmten Fragenden gehört wesentlich zur Struktur dieser Frage. Der Bezug ist aber im allgemeinen Urteil eliminiert.
Wir sind jetzt dahin gezwungen worden, über die drei Hauptthesen der Fragelogik hinauszugehen.
Das Wesen der Frage kann nicht einzig vom Urteil aus interpretiert werden.
Der Frage ist nicht eine Funktion wesentlich, durch die sie hinreichend gekenn-zeichnet werden könnte.
Der Gegenstandsbezug entscheidet nicht über das, was eine Frage ist. Nicht jedes Was der Frage hat die Seinsart des Objektes.
Diese kritische Auseinandersetzung hat uns einen Hinweis auf die Mannigfaltig/13/keit der Frageweisen gegeben. Jemand fragt jemanden; darin ist unzweifelhaft der Grundzug des Fragegeschehens festgelegt. Dieser Jemand ist nicht ein allgemeines ..Subjekt“, das im erzielten „Urteil“ dann nichts mehr zu suchen hat, sondern es ist bestimmt und enthüllt seine Bestimmtheit in und mit der Frage. Ein Jemand begegnet einem Jemanden jeweils in einer Situation des Miteinanderseins. Die Frage erscheint hier in der Weise der Anfrage; d. h. sie wird nicht einfach herausgesagt, sondern sie richtet sich an …: sie ist von vornherein in dieser Gerichtetheit und Bezogenheit erfaßt. Diese Bezogenheit ist nichts Nachträgliches, sondern sie macht den Sinn der Frage aus. Wie anders soll sie philosophisch erschlossen werden, wenn nicht mit dem Hauptaugenmerk darauf?
(6457, Über Ursprung und Wesen der Frage, Freiburg/München 21988, S. 12-13.)