Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Proč vlastně potřebujeme – i niterně, duševně a duchovně – druhé lidi k tomu, abychom svůj život a sebe samy viděli jako něco a někoho, co nebo kdo má „smysl“? Ještě za našeho života je pro nás (nejenom pro naše sebe-vědomí a pro náš sebe-pocit) velmi důležité, že nás někdo oceňuje, že jsme pro něho nějak významní (a že si to také on uvědomuje, tj. že to není jen náš soukromý dojem nebo naše jen nás samé uspokojující vědomí; odtud tak častý jev, že třeba rodiče znovu a znovu zdůrazňují a přesvědčují své děti, že by bez nich nežily, nemohly žít, že jim musí být vděčni, protože vlastně žijí jen pro ně, atd. atd., ale opakuje se to velmi často i v jiných vztazích a souvislostech). Proč tomu tak je? Jde asi především o tom, že toužíme, chceme, ba přímo základně potřebujeme, abychom byli nějak pří-tomni nikoli jen sami sobě a pro sebe, ale také pro ty druhé a „těm druhým“. Smysl našeho života, jak jsme si vždycky aspoň částečně vědomi, nemůže nikdy spočívat jen v mezích tohoto našeho života samého, nemůže zůstávat vnitřní, imanentní záležitostí tohoto života, ale musí jeho hranice nějak překračovat. Tak často vyslovovaná deviza, že smyslem život je všechno zažít a prožít, a že tedy „to pravé“ jen právě jen záležitostí našeho vlastního prožívání, je jen znovu a znovu opakovaný sebeklam. Ve skutečnosti tomu je tak, že naše vlastní „přítomnost“ je možná jen jako „bytí při tom“, tj. při něčem, co nejsme my sami; ale ještě v hlubším, podstatnějším smyslu lze říci, že smysl naší ex-sistence (nebo ek-sistence) je vždycky naplňován také tím, že jsme „přítomni“ těm druhým, tedy jako naše pro-existence, že vskutku platí, že jsme tu mnohem víc pro ty druhé než pro sebe. Smyslem našeho života je tedy: být tu pro druhé. Ovšem toto „být tu pro druhé“ může mít různý charakter a různý význam. Není každé „bytí pro druhé“ stejně platné a hodnotné; jsou formy toho, jak někdo „je pro druhého“ nebo „pro druhé“, které znamenají dokonce ztrátu smyslu vlastního života. Je proto velmi potřebné náležité rozlišování: jsou případy, kdy smyslem života může být také ztráta života, obětování života: to je dokladem toho, že záchrana a spása života nespočívá a nemůže spočívat jen v zachování života, v pouhém přežití. To je smyslem Ježíšova výroku o tom, že není větší lásky než ta, která obětuje za druhého vlastní život. (Písek, 050725-3.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Jak může být bylost a budost události „při tom“, když se aktualizuje (uskutečňuje) ta či ona právě aktuální přítomnost? A jak může být naopak tato právě se aktualizující (uskutečňující) přítomná „fáze“ zase nějak „při tom“, když se právě aktualizují jiné fáze téže události (když tedy ještě nebo už „právě aktuální“ není)? To je základní problém, kterým se musíme zabývat, neboť v něm lze najít vysvětlení, v čem vlastně spočívá jednota (sjednocenost, integrita) události jako celku. Jedním krokem k řešení je revize našeho pojetí „přítomnosti“, neboť jsme stále ještě dalekosáhle ovlivněni starými Eleaty, zejména pak oním zkoumání nepodrobeným Zénónovým předpokladem dělitelnosti prostoru i času donekonečna, tedy až na prostorově i časově bezrozměrné „body“ (šíp musí v každém „okamžiku“, rozumí se bodovém okamžiku, být jenom na jediném místě – a na jediném místě se ergo nemůže pohybovat). Skutečná „přítomnost“ totiž nikdy není a nemůže být „bodová“, ale je vždycky „rozměrná“. A její rozměrnost se nevyčerpává tím, že její aktuálnost „trvá“ nějakou omezenou dobu, ale tuto omezenou dobu přesahuje; v rámci konkrétní (určité) události ji přesahuje tak, že je nějak „při tom“, když událost začíná, ale i když končí, a vůbec vždy, když nějaká jiná „fáze“ události je aktuálně přítomná resp. když se právě aktualizuje. (Pochopitelně tím není řečeno, že se tím její „přítomnost“ – rozumí se nejen aktuální – nezbytně vyčerpává, neboť musíme uvažovat i komplikované události vyššího typu, které v sobě integrují další události nižší úrovně, které „vykonávají“ své událostné dění stále ještě do jisté míry samostatně a svébytně, i když jsou zapojeny resp. když se samy aktivně zapojují do událostného dění vyšší úrovně.)
(Písek, 101031-1.)

John D. MacDonald (1982)

„Vycházíš z předpokladu, že každý člověk je od přírody ohromný a že pak se stane něco, co ho zdeformuje. Vycházíš z obecné představy dobra. Podle ní bychom my, jako společnost, měli chápat, co je příčinou zatrpklosti těchto lidí. Chápat /506/ a pokusit se je léčit. Podle mě je zase v lidech zlo, které může existovat samo o sobě, bez příčiny. Černá duše, která si ve své černotě libuje. U takřka každého stádního živočicha se vyskytuje fenomén gaunera.“
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 505-06.)

John D. MacDonald (1982)

… Pokud se některý kámen zaviklá, okamžitě z něho přeneste váhu. Někdy se uvolňují a padají. A lidé padají s nimi. Už spousta turistů si na kamenech roztřískala hlavu. Mluví se o tom, že by se lezení na pyramidy mělo zakázat. Co ale zůstane ze života, když vám z cesty odklidí veškeré riziko? …
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 576.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Základní chyba Zénonovy argumentace spočívá v nerozlišování prostoru a času „reálného“ od pouze „míněného“, tedy konkrétně pojmově konstruovaného. Klasickým geometrickým způsobem míněný prostor (a v důsledku toho také každou „délku“ apod.) můžeme vskutku dělit jakoby donekonečna, tedy až na body (geometrické body). Podobně každý jen míněný časový úsek (protože jsme čas převedli jen na další, čtvrtou „dimenzi“, jejíž jediná odlišnost spočívá v tom, že se v ní či po ní nemůžeme pohybovat oběma směry) můžeme dělit stále dál, až jakoby dojdeme zase k časovému „bodu“, kde ovšem čas je vynulován, kde tedy vůbec žádný čas a žádná změna neexistuje. Tohle ovšem můžeme prováděn jen se svou konstrukcí, ale nikdy ve skutečnosti. Je-li „přítomnost“ chápána jako jakýsi předěl mezi minulostí a budoucností, pak musíme vzít na vědomí, že ji nemůžeme chápat jako bezčasový bod, protože pak by ani minulost, ani budoucnost nemohly mít časový charakter, vlastně by nemohly vůbec být skutečností (ani nekonečný počet takových časových „bodů“ nemůže dát vzniknout dokonce ani nejkratší minulosti, protože se – jako bezčasový – nemůže z přítomnost nijak pohnout do minulosti; a podobně, jen zrcadlově obráceně se to má s možným přesunem teprve budoucích „bodů“ do aktuální přítomnosti). Takže výsledek: přítomnost je (musí být) vždy rozlehlá, a to jak časově, tak prostorově, tj. – jinak řečeno – musí to být vždycky něčí přítomnost, a ten někdo (resp. to „něco“, kdyby někdo chtěl mít námitky, které nyní musíme nechat stranou) musí mít charakter „jsoucna“ (událostného a ,rozprostraněného‘ jsoucna). Aktuální přítomnost je proto vždy vázána na nějaký subjekt jakožto událost, a ten je zase vždy vázán na jiné subjekty/události (spjat s nimi vzájemnými reakcemi, tedy časově i prostorově).
(Písek, 061021-2.)