Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

John D. MacDonald (1982)

… Je zvláštní, jak se chytrý mladý mozek, vystavený ve správnou chvíli jistému druhu vědomostí, k těmto vědomostem přimkne a z gustem je zhltne. …
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 418.)

Ladislav Hejdánek ()

Geniální Leibnizova myšlenka, kterou vypracoval jen velmi částečně a zřejmě s cílem vyprovokovat další přemýšlení, je natrvalo spjata s pojmem „monády“ (zdůrazněme znovu: s pojmem, nikoli s názvem, se slovem, neboť místo tohoto slova lze užít i jiných termínů – např. „přirozená jednotka“ Teilharda de Chardin, „osoba“ (Person) Williama Sterna apod.). Jde o základní problém, jakým způsobem se niterně organizovaná jednotka, které my budeme říkat „subjekt“ (později, na jiném místě toto rozhodnutí, tuto volbu odůvodníme), domůže nějakých zpráv (informací) o tom, co je mimo rámec její niterné jednoty. Leibniz volil – ve shodě se záměrem provokovat další přemýšlení, jak se domnívám – apodiktické popření takové možnosti. To se ovšem velmi brzo ukázalo jako zcela neudržitelné, a problémem se stalo, jak myšlenkově uchopit pozitivní možnost toho, co Leibniz tezovitě popřel, totiž možnost přechodu mezi nitrem a vnějškem. Ve filosofické tradici se ovšem odedávna o takové možnosti mluvilo a myslelo, ale zároveň se značným podceňováním až opovržením (v některých případech), jako o smyslovém vnímání a na něm založeném pouhém mínění či domnění. Za zdroj skutečného poznání a vědění se smyslové vnímání nikdy nepovažovalo, i když některými mysliteli bylo ceněno jako sice nedostatečné, ale navzdory tomu jako zcela nezbytné. My budeme místo o „vnímání“ raději mluvit o reaktibilitě, a to z důvodů zásadního rozšíření dosavadního chápání. Jestliže rozšíříme obsah pojmu „subjekt“ („osoba“. „přirozená jednotka“ atd.) tak, aby zahrnoval nejen všechny organismy, i ty nejnižší, ale dokonce i subjekty „předživé“, musíme analogicky rozšířit i své chápání „vnímání“ a neomezovat se tedy na to, co je – jak nám říká zkušenost – prostředkováno smyslovými orgány. Zároveň ovšem musíme podržet pojetí „reaktibility“ jako schopnosti akce, aktivity, neboť každá reakce je založena jako „akce“. (Písek, 010204-1.)

John D. MacDonald (1982)

„Díky. Poslední dobou nejspíš dělám líp, když se soustředím jenom na jedno a všechno ostatním pustím z hlavy. Ať řídím auto, holím se anebo smažím vajíčka. Onehdy jsem něco sčítal na kapesní kalkulačce a najednou si říkám, co to vlastně dělám?“ Zamračil se na mě. „Zničehonic jsem ztratil orientaci. Musel jsem se znovu najít, zjistit, co jsem zač, kde jsem a co provádím. Jako když se probouzíš z hodně hlubokého spánku. Je to divné.“
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 438.)

John D. MacDonald (1982)

Později k nám dolehlo nějaké zakvičení, které identifikovala jako hlas esquintly. Možná si s nimi ten jaguár trochu pohrává, než je usmrtí. Adrenalin, vylučovaný při pocitu strachu, údajně zvláčňuje maso. Všechno má svůj smysl, jak říká Meyer. Člověk jenom potřebuje zjistit, jaký.
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 593.)