Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1967)

Není pochyby o tom, že pokusy směřující k tomuto cíli budou muset vyrazit po rozmanitých cestách, z nichž některé se časem ukáží jako schůdnější, jiné jako méně schůdné, v některých bude možno pokračovat dlouho, jiné bude naopak zapotřebí opustit. Předem nelze poznat a zvolit jedinou správnou cestu, neboť tato správnost není pře-dem dána, ale postupně se teprve na cestě otvírá a formuje, strukturuje. To ovšem neplatí jen na úrovni myšlenkového, filosofického úsilí, ale obecně pro každé lidské směřování. Směr lidské progresivity, směr postupu lidstva není založen a dán nějak zvenčí a tedy nezávisle na detailech konkrétního praktického rozvrhování a provádění, ale otvírá se nebo zase uzavírá každým činem, každým aktem člověka a společnosti. To ovšem znamená, že otázka je svou podstatou zakotvena hlouběji než v pouhých nedostatcích lidského vědomí, o nichž člověk ví a které reflektuje. Otázka je výrazem aktuální existence člověka, je součástí lidské existence. Člověk není ani individuálně, ani dějinně dán v hotové, uzavřené podobě, ale žije v ustavičném vykračování, přesahování toho, čeho dosáhl, jak a v čem se realizoval. Člověku je všechno již dosažené jenom podmínkou a předpokladem, jenom výchozím bodem (vždy znovu výchozím) a snad také materiálem a nástrojem, prostředkem k novým realizacím. Lidský život spočívá právě v tomto přesahování, ne v setrvávání; člověk žije tam, kde se chápe nové situace, ne tam, kde je v držení dosaženého. Lidskost je v otevřenosti, ‚v ustavičném otvírání vůči novému, nikoli ve shromažďování a uchovávání. Otázka pak je jedním ze způsobů, jímž se člověk otvírá tomu, co není, co ještě není. …
(Člověk a otázka, in: (sborník) Podoby, Čs. spisovatel, Praha 1967, str. 130.)

José Ortega y Gasset (1949)

... Člověk potřebuje víru; a mít vlastní přesvědčení je pro něho stejně důležité jako země a pevná půda, na níž by ulehl a odpočíval. Nejde-li však o odpočinek, připomeňme si Goetha:
Die Deinen freilich können miissig ruhn, Doch wer mich folgt hat immer was zu tun. /23/
(Ti tvoji mohou odpočívat v zahálce, ale kdo mne následuje, vždy bude mít co dělat.)
Ovšem když nejde o odpočívání, ale naopak o bytí v největší intenzitě, a tudíž o tvořeni, člověk se vynořuje a pozvedá z jakoby tekutého, pulsujícího a propustného živlu, jímž je pochybnost. Pochybnost je tvořivým živlem a nejhlubinnější a nejpodstatnější vrstvou člověka, pro¬tože ten jakožto člověk přirozený, a ne nadpřirozený, jistěže nezačal tím, že měl víru. Dokonce křesťanství uznává, že člověk, přestal-li být člověk nadpřirozený a proměnil se v člověka historického, nejprve ztratil víru a octl se v moři pochybností. (Pouze ve španělštině je to dokonale řečeno modismem „upadnout do moře po¬chybností“. Ostatní jazyky říkají pouze „octnout se v moři pochybností“, a proto jsem použil tohoto výrazu.) Obdi¬vuhodný výraz, který znají všechny jazyky a v němž se uchovává živá nejstarší lidská zkušenost, ta nejpodstat¬nější: situace, v níž neexistuje zpevnělý svět víry a pře¬svědčení, který by člověka podpíral, vedl a usměrňoval, ale pouze tekutý živel, v němž se člověk cítí ztracený, padající – být na pochybách znamená padat -, v němž se cítí být ztroskotancem. Pocit ztroskotání je však vel¬kolepým podněcovatelem. Když člověk cítí, že se potápí, zareaguje jeho nejhlubší energie, jeho paže se začnou zmítat, aby se dostal na povrch. Ztroskotanec se mění v plavce. Záporná situace se mění v kladnou. Každá ci¬vilizace se zrodila nebo znovuzrodila jakožto plavecký pohyb sebezáchovy. Tento skrytý zápas každého člověka s niternými pochybami sváděný v odloučeném prostoru jeho duše vydává svůj precipitát, svou sloučeninu: je jí nová víra, že bude prožívat novou epochu.
(7052, Evropa a idea národa, Praha 1993, str. 22.)

Ladislav Hejdánek (2008)

V apokryfní knize Moudrosti (Sapientia, kap. 3, 1-3) je pozoruhodně vyjádřeno něco, co sluší i dnes připomínat (upravím to trochu proti překladu kralických, ale bez nároku na větší filologickou přesnost atd.):
Spravedliví jsou v boží ruce, trápení se jich nedotkne. Nemoudrým se zdá, že umírají, a považují to za cosi zlého, a jejich odchod za zničení; ale oni jsou v pokoji.
Něco podobného najdeme i v Sokratových posledních slovech, že nikdo z přítomných, kteří se s ním přišli rozloučit, a ani on sám neví, kdo „jde k lepšímu“. – Dost ovšem záleží na správném výkladu. Pisatel uvedeného místa zřejmě byl už pod vlivem řeckého dualismu duše a těla, a zajisté také byl „nakažen“ myšlenkou nesmrtelnosti duše (v. 4). Tím už byla poněkud narušena ona stará (židovská) tradice, která duši spojovala s tělem (tj. chápala duši jako součást těla, a to se později promítlo do představy „obnovy“ obojího, tedy i těla, neboť i pro „duši“ platí, že je jen prachem a že se v prach obrátí, a to v oživení resp. „znovustvoření“ v důsledku příchodu Stvořitele, srv. Job ). Dále je důležité správně porozumět onomu „nedotkne“: to pochopitelně neznamená, že se každému trápení vyhnout, nýbrž že je to eventuelní trápení nemůže zasáhnou až do samého „jádra“ jejich „bytosti“. Dalo by se snad říci, že důstojnost člověka, o které se čas od času mluví v souvislosti s tzv. „přirozenými“ lidskými právy, je zakotvena právě v tom, co se vymyká FYSIS, a nejen to, co se FYSIS (tj. od narození až po smrt) přímo vůbec netýká, co je „mimo FYSIS“, vedle ní, tedy v „původním“ (knihovníkem Andronikem nezamýšleném a nejspíš ani netušeném) významu, totiž v jeho etymologickými kořeny nesených a vždy znovu obnovovaných konotacích, znamená slovo „metafyzický“. Lidská důstojnost není ničím obecným, charakterizujícím všechny lidi, nýbrž je to „metafyzická skutečnost“, která má naprosto individuální charakter, tj. nepřerušitelnou vazbu na jednotlivého člověka a ne jeho jedinečnost (která nemůže být nikdy založena FYSEI, tedy „od přírody“, od „narození“). A právě této jedinečnosti resp. tohoto jedinečného, individuálního, osobního „založení“ či „stvoření“ každého jedince se z bytostné jeho „nepředmětné povahy“ (nikoli tedy ve smyslu FYSIS) se žádná újma, žádné utrpení, žádná „muka“ nemohou dotknout, tj. nemohou je ničivě zasáhnout. Ničivě lze zasáhnout pouze FYSIS (oduševnělé tělo nebo tělem disponující duši), ale každý člověk ve své „bytostné“ (nepředmětné) založenosti či stvořenosti je a zůstává v rukou božích a tedy „v pokoji“ (ovšem: pokud se od tohoto svého původu neodtrhne – a dále viz Kierkegaard).
(Písek, 080411-1.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Reflexe je schopnost vrátit se k něčemu, co tu už bylo, co se stalo a co uplynulo; nemusí to být pouze záležitost vědomí a myšlení. To znamená, že už sama paměť je vlastně založena na „reflexi“ v tomto poněkud příliš širokém smyslu. Proto musíme význam slova „reflexe“ poněkud zúžit: budeme uvažovat výhradně o reflexi vědomí a ve vědomí, eventuelně o reflexi myšlení a v myšlení. Jinak řečeno, jde nám o reflexi jako akt vědomí, akt myšlení, který se vrací k nějakým jiným, již uskutečněným aktům vědomí či myšlení. Jak je to vůbec možné, jak to vlastně probíhá? K čemu se vůbec akt reflexe může svou intencí vztáhnout, když každý ten již minulý akt proběhl a „už není“? Nepochybně je třeba předpokládat, že z toho minulého aktu něco nějak „zbylo“. Je však nejasné, jak může něco zbýt po tak naprosto efemérní záležitosti, jakou je vykonaná myšlenka. Taková myšlenka přece není nikdy dokonale uskutečněna, provedena, dovedena k úplnosti – myšlenka je vždy více nebo méně těkavá, záleží to vždy na naší soustředěnosti a na tom, zda to naše soustředění není moc rušeno (viz Pascal o mouše). Když si tohle uvědomíme, musí nám být jasné, že stojíme před obrovským problémem: jak se můžeme vrátit ve svém myšlení k myšlence, která už jednou byla myšlena, ale jen zčásti, nedokonale, v jakémsi předběžném pokusu? Z toho pokusu přece nic nezbylo – jak bychom se k nějakému takovému „reliktu“ mohli vracet? Na pomoc si tu můžeme vzít případ, kdy jsme se pokusili tu myšlenku nějak zachytit, třeba poznámkou na papíře (často si přece takové poznámky děláme, abychom nezapomněli nebo abychom si připomněli, co jsme předtím měli na mysli). Tu poznámku musíme nějak přečíst, tj. na základě té poznámky se musíme pokusit (vy)myslet znovu to, co jsme mínili tehdy, když jsme tu poznámku psali. Zdá se, že tomu jinak nebude ani v případě, když si jen vzpomínáme (aniž bychom měli po ruce nějakou poznámku): také v případě „zapamatovaného“ jde o něco, jako je ta poznámka na papíře. I zde musíme nějak oživit, znovu vybavit, znovu myslet to, co jsme myslili předtím. Rozhodující tedy, jak se zdá, není sám akt myšlení, k němuž bychom se měli vracet, nýbrž to, co tím aktem bylo myšleno; nechceme obnovovat nějaký duševní akt nebo duševní „stav“, kondici, rozpoložení apod., nýbrž to, k čemu se původně vztahovalo a co nebylo jeho součástí. Každý akt myšlení. Každý akt vědomí se vztahuje k něčemu, co není jeho součástí ani složkou. Tomuto vztahování říkáme intence (intedování); když se chceme vrátit k nějaké myšlence, kterou jsme už v jednom aktu myslili, nechceme se vrátit k tomu výkonu, aktu intendování, nýbrž k tomu inundovanému (intentum). Právě jen díky této schopnosti se vrátit ne k myšlenkovému aktu (k aktu vědomí), nýbrž k tomu, co tímto aktem bylo myšleno, míněno, k čemu tento akt mířil a směřoval, jsme schopni kupř. „udržet myšlenku“ (tj. myšlené) a právě jen ve vztahu k „myšlenému“ dále myšlenkově pracovat na jeho upřesňování a prohlubování.
(Písek, 090406-1.)

José Ortega y Gasset (1949)

Neuniknutelně je nám všem zřejmé, že se ocitáme v hodině červánků. Jenomže vinou přirozené optické iluze si mnozí málo prozíraví Evropané myslí, že jsou to červánky soumračné. Ty, kteří takto smýšlejí, nazývám lidmi soumraku. Nemohu vyložit důkazy, byť je jich mnoho a jsou přesné, aby má věštba byla přesvědčivá, a jednoduše proto povím, že jde o červánky ranní. Já se tedy hlásím k nepočetnému zástupu lidí rozbřesku. Ne¬pochybně se v Evropě všechno zproblematizovalo. Avšak jednu věc musím hned dodat, aby moje diagnóza situace, jíž prochází Evropa a kterou jsem důrazně vyložil před americkými posluchači, nebyla překroucena. To, že naše civilizace se zproblematizovala, že všechny její principy bez výjimky jsou sporné, není nezbytně nic zarmucujícího ani politováníhodného, ani to není hodinka agónie, zřejmě to naopak znamená, že v nás klíčí nová forma civilizace, a tudíž že pod zdánlivými katastrofami – v dě¬jinách jsou katastrofy méně pronikavé, než jak se jeví současníkům -, že pod nářky, bolestmi a bídou se chystá zrod nové podoby lidské existence. Samozřejmě, že tak smýšlíme my, kteří nejsme soumrační, ale jitřní. Evrop¬ská civilizace do základů pochybuje sama o sobě. Po¬zdraveno budiž takové pochybování! Nevzpomínám si, že by nějaká civilizace skonala na záchvat pochybností. Spíš si vzpomínám, že civilizace umíraly zkostnatěním své tradiční víry, arteriosklerózou svých názorů. Ve smyslu mnohem hlubším a méně smyšleném, než to měl na mysli on, můžeme opakovat slova našeho velkého předka Descarta, ce chevalier français qui partit d´un si bon pas: „Pochybuji, tudíž existuji.“ Člověk potřebuje víru; a mít vlastní přesvědčení je pro něho stejně důležité jako země a pevná půda, na níž by ulehl a odpočíval.
(7052, Evropa a idea národa, Praha 1993, str. 22.)