Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1990)

Ferdinand de Saussure provádí rozlišení mezi řečí, jazykem a mluvou (česky, 105-6) tak, že říká: „Jazyk je pro nás řeč minus mluva.“ (Zároveň se vyhýbá pojmovému vymezení pod záminkou „sterilnosti“ takového podniku: „snažili jsme se přitom vyhýbat se sterilním slovním definicím“ – jako by „sterilní slovní definice“ byla jediným možným řešením a jako by de S. neznal jiné pojmové zpřesnění a vymezení). Kdybychom nějak podobně chtěli stručně a schematicky vyslovit svůj přístup, mohli bychom říci: Řeč je pro nás jazyk minus mluva. Není to zajisté o nic přesnější, protože ani zde nejde o pojmové upřesnění, ale něco se tím přece jenom naznačuje. Jazyk totiž nikdy není jenom mluva, ačkoliv mluva je právě to, co je všem jazykům (přesně: jazykovým projevům) společné. Ale jazykový útvar, tj. promluva, vždycky může něco říci, kdežto mluva poukazuje k mluvení: můžeme vidět nebo dokonce slyšet, že někdo mluví, ale nerozumět, co říká (neslyšet, co říká). Už z toho je zřejmé, jak nás jazyk (český) upozorňuje na to, že jazyk se spravuje něčím dalším, co už není součástí ani složkou jazyka, totiž právě řečí. Jazykový projev je možný jen v řeči resp. v souladu s řečí, tedy tak, že „mluvíme“ řeči po srsti, nikoliv proti srsti. Jestliže tedy k řeči náleží, že – ač sama nic „neříká“ – umožňuje, aby člověk v promluvě něco o něčem říkal, znamená to, že řeč představuje jakýsi nový, rozlehlejší „svět“, tedy že jde o „svět řeči“, ve kterém se dostává „k slovu“ každá skutečnost onoho „světa věcí“, ale ještě i mnoho dalších skutečností, ba dokonce i neskutečností. Člověk pak „bydlí“ v tomto světě řeči a jen jeho prostřednictvím a přes něj se vztahuje ke světu věcí.
(krouž. 90-124; Praha, 901203-1.)

José Ortega y Gasset (1930)

... Když vidím, jak k nějakému člověku směřuje snadný a vytrvalý potlesk, vyvstane ve mně důrazné podezření, že v onom člověku nebo skupině se spolu se skvělými vlohami vyskytuje i něco nadmíru nečistého. ...
(7050, Vzpoura davů, Praha 1993, str. 24.)

José Ortega y Gasset (1949)

Před několika týdny jsem mluvil s největším současným fyzikem a projevil jsem obdiv k odvaze, jakou prokázal, když se odhodlal formulovat „princip determinace“. Tento princip je nepochybně fyzikálním principem a jako takový vyjadřuje základní fakt v řádu jevů, které se nazývají „materiální“. Kdyby šlo pouze o to, byl by to pouze normální pokrok fyziky, nové pravdy, která se přidruží k již získaným. Avšak dochází k tomu, že tento princip se zároveň obrací proti celému tělesu fyziky a rozbíjí je ne jako nějaká nová fyzikální teorie, která obvykle nahrazuje jinou, méně důslednou, jež ji předcházela, ale jako měnící podobu fyziky, co se týče dosavadního poznání. Implicitní základnou fyzikálního poznání bylo to, že badatel se omezoval na pozorování jevu, na jeho definování přísnými formulemi. Avšak princip indetermi/125/nace vyhlašuje, že badatel při pozorování jevu tento jev „vyrábí“, že pozorování je produkcí. A to je zcela neslučitelné s tři tisíce starou ideou „vědeckého poznání“. A tudíž fyzika, co se týče poznání, přestala v tradičním slova smyslu existovat. Co se může zrodit obdivuhodnějšího než její minulá a tradiční podoba, to dosud nevíme; avšak to, čeho jsme svědky, není nic menšího než vyprchání fyziky.
(7052, Evropa a idea národa, Praha 1993, str. 124-25.)

Marcus Tullius Cicero (-106-43)

/3 Učeností a všemi druhy kultury Řecko nad nás vynikalo; v tom bylo ovšem snadné překonat ty, kteří se nebránili. Vždyť zatímco u Řeků nejstarším rodem vzdělaných lidí byli básníci, jestliže opravdu Homéros a Hésiodos žili dřív, než byl založen Řím, a Archilochos v době vlády Romulovy, my jsme básnictví převzali později. Teprve zhruba pět set deset let po založení Říma, za konsulátu Gaia Claudia, syna Caekova, a Marka Tuditana nastudoval Livius divadelní hru – bylo to rok před narozením Enniovým. Pozdě byla tedy u nás poznána, nebo spíš přejata poezie. ...
(7227, Tuskulské hovory, Svoboda, Praha 1976, str. 29)

Ladislav Hejdánek (2014)

(poznámky k Patočkovi – 02)
3586, s. 69, ř. 16-17 (Spisovatel a jeho věc; in: O smysl dneška, 1969)
„Řeč je tak součástí našeho života, něčím do světa umístěným jako jeho část.“
Tato věta vlastně říká, že řeč (a není v tuto chvíli vyjasněno, co se tou „řečí“ myslí, zda jazyk, promluva, nebo ještě něco jiného – ve francouzštině třeba langue a langage, atd.) je jednak součástí našeho života, jednak součástí světa. Musíme se tedy tázat: v jakém smyslu je třeba jazyk součástí světa? A v jakém smyslu je promluva součástí našeho života? Co se vlastně rozumí „světem“, když „řeč“ chápeme jako jeho součást? A můžeme jít daleko: je myslitelná „řeč“ (nebo „jazyk“) jen „ve smyslu významuplného dorozumívacího prostředku“ (viz s. 68, 4. až 5. řádek od konce strany), a to bez ohledu na nejrůznější „významy“, jichž je tato řeč plna (resp. jazyk pln) a jejichž pomocí či prostřednictvím poukazuje či může poukazovat na mnohé, co součástí světa evidentně není (např. čísla nebo geometrické útvary, atd.)? Řekové měli mnohovýznamé slovo logos; Hérakleitos měl třeba za to, že ve světě se děje všechno „podle logu“. Můžeme to chápat tak, že logos je tedy součástí světa (nebo součástí našeho života)? (Jaký smysl pak má sloveso periechein nebo substantivum periechon? Může být to, co nás obklopuje, objímá a nese, chápáno jako součást našeho života? Nebo dokonce jako součást světa?) Zdá se tedy, že „součástí“ (nebo „složkou“) světa není řeč ani ve smyslu jazyka, ani ve smyslu „mluvy vůbec“, ani v hérakleitovském smyslu „logu“, ale že jimi jsou pouze jednotlivé „promluvy“ jako „mluvní události“ (možná by bylo lépe užít termínu „mluvové události“; Patočka sám mluví o „mluvní situaci“, tak se přizpůsobuji). Svět se totiž „děje“, a to tak, že se dějí nejrozmanitější události, které zahrnujeme pod souborný název „svět“ (event. univerzum, veškerenstvo, apod.) Zda tento „svět sám“ je jedna sjednocená, integrovaná událost, nevíme. Mluvit o „součástech“ světa nebo o „lokalizaci“ věcí či události ve světě lze pouze s plným vědomím toho, že nevíme, zda svět je „jednotou“.
(Písek, 140812-2.)