Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

José Ortega y Gasset (1951)

Člověk, život, je vnitřním děním a ničím jiným; to je zřejmé. Proto lze mluvit o člověku a o životě pouze tehdy, mluví-li se zevnitř. Chceme-li vážně mluvit o člověku, můžeme tak činit pouze zevnitř, z vlastního vnitřku, a proto lze mluvit pouze o sobě samém. Všechno ostatní, co můžeme říci o jiných lidech, o jiných životech nebo o člověku obecně, je nutno považovat za tvrzení odvozená, sekundární a abstraktní; tedy nikoliv za evidentní tvrzení, nýbrž za tvrzení konstruovaná na základě předpokladů a domněnek. Dostáváme tak dva odlišné obrazy člověka: obraz vnitřní, který je pravdivý co do svého původu, ale který se vztahuje na člověka samotného, a obraz vnější, což je ten, který si vytváříme o jiném člověku, ať už o jednotlivci, nebo o člověku obecně. Pokud chceme konstruovat o člověku nějakou teorii, bude nanejvýš přínosné, necháme-li tyto dvě intuice nebo dva pohledy, aby se spolu střetly. Přinejmenším přitom však nesmíme /76/ zapomenout na to, že jeden z nich je primární a evidentní, zatímco ten druhý je sekundární a vypracovaný. ...
(Mýtus o člověku za technikou, in: Úvaha o technice, Praha 2011, str. 75-76.)

František Xaver Šalda (1931-32)

Několik velikých věcí – nebo lépe řečeno párů věcí, protože tu jde o cosi souběžného v duševním světě – vynalezl genius řecký: rozum a krásu; myšlení v pojmech a vidění geometrické; plastickou formu a poznávání přírody. Jsou to vesměs vynálezy nesmírného dosahu a nesmrtelné, a přece nám dnes nepostačují; a ne náhodou nepostačují právě dnes ve filosofii, právě jako v umění a v poesii. A jsou provázeny svými stíny, které cítíme dnes zvláště bolestně; poznávání přírody v řeckém slova smyslu proměnilo se do jisté míry v zajetí přírodou, právě jako plastickou krásu a komposici lineárně perspektivnou cítíme dnes nejednou jako akademickou suchost a chudobu duše. Řecký prostor stává se nám dnes úzkým, řecká krása chladnou: neodpovídají na naléhavé, plamenné výzvy dneška, nesytí již znepokojené duše v jejím hladu. Podstatou poesie a umění je to, že vychází ze svobody menší, aby se dotvořila svobody větší; že zasnubuje stále novým a novým způsobem svobodu s nutností, volnost se zákonem.
Řecký prostor se nám stává úzký a těsný. Cítíme potřebu vytvářet prostor větší a větší, lépe: jinak bu/260/dovaný; jinak: tj. jinou myšlenkovou metodou. Ne geometrickou perspektivou, ne zeskupením a zestavbou linií, nýbrž rozestupem hranic. Řecký prostor je založen na adici nebo násobení quant, tak svádějí se tu na jednoho jmenovatele věci disparátní – nový prostor musí jít do hloubky jako vír, musí býti tekutý a dojde-li mrtvého bodu, sám se musí obrodit a rozpučet v nový obzor. A v těchto tužbách se setkává moderní umění s židovským geniem, který …
(Genius řecký a genius židovský, in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 259-60.)

Ladislav Hejdánek (2011)

V obecném zvyku se dost běžně zaměňují nebo aspoň náležitě od sebe nerozlišují ve významu slova „řeč“, „mluva“, a také „jazyk“. (Většina nesnází pochází už ze staré řečtiny, jsou spjaty zejména s mnohovýznamnými slovy legein a logos.) Ve filosofii musí být naším zájmem využít podobné okolnosti tím, že pro každé slovo upřesníme jeho význam pojmově. Poměrně snadné to je v případě pojmového rozlišení slov „jazyk“ a „mluva“: různým jazykům je společné to, že se jimi promlouvá či mluví; jednotlivé jazyky jsou tedy jen různými způsoby, jak lze mluvit či promlouvat. Poněkud nesnadnější je pojmové rozlišení slova „řeč“ od slova „mluva“. Přesto se tu otvírá jedna skvělá možnost, jak se opřít o konkrétní jazyk např. v případě češtiny. Vypadne-li nám z nějaké technické příčiny zvuk při sledování televizního programu, vidíme, že tam někdo mluví, ale neslyšíme (tj. nerozumíme), co říká. Slovem „řeč“ je proto vždy zároveň s „mluvením“ míněn také význam, smysl toho, „o čem“ se mluví, tj. o čem je řeč. Naproti tomu „mluvením“ rozumíme jen vnějšek jazykového projevu, tedy hlavně zvuky a zčásti i gestikulaci. – Na druhé straně je ovšem třeba mít na paměti, že aktivní užití jazyka, tj. promluvení, zdaleka není jen otázkou „zvnějšnění vnitřního“, jakéhosi „převedení“ myšlenky do zvukové nebo písemné podoby.
(Písek, 111225-2.)