Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Vzpomínám na své překvapení, když Patočka jednou (brzo po válce na FF) jen tak mimochodem prohlásil, že skutečnost je to, co nám klade odpor. Zůstalo mi to v paměti, ale nevyvodil jsem z toho dlouho žádné závěry ani další myšlenky. Teprve časem jsem si začal uvědomovat, že celá ta myšlenka musí být obrácena: my lidé jsme skuteční, když klademe odpor; já osobně jsem skutečný, když kladu odpor, zkrátka když nejsem tak docela strhován tím, co je kolem mne, i když to je někdy velmi silný proud. To je vlastně základem onoho někdy kritizovaného evropského individualismu až subjektivismu (snad lépe „subjektismu“, protože subjektivismus je často chápán ve smyslu jakéhosi soukromého vědomí). Řekl bych dokonce, že člověk je natolik člověkem, nakolik dokáže rezistovat vnějším tlakům a nakolik se proti nim dokáže postavit a obhájit sebe a své pozice právě protestem, nejde-li to už jinak. V přírodě najdeme mnoho případů, kdy organismy přežívají díky tomu, že se přizpůsobí, že akceptují podmínky, že se podrobí nebo že najdou nějakou formu kompromisu, eventuelně podvodu a „lži“ (mimikry jako příklad). To však nelze aplikovat na člověka: člověk ztrácí sám sebe, když dělá něco podobného v těch směrech, které jsou pro člověka a lidství nenahraditelné, protože bytostně s lidstvím spjaté.
(Písek, 080617-2.)

José Ortega y Gasset (1930)

... doktrináři jako první objevují dějinnost jako skutečné absolutno. Dějiny jsou skutečností člověka. Člověk nemá jinou. V ní se dokázal udělat takovým, jakým je. Popírat minulost je absurdní a iluzorní, protože minulost je „člověku přirozená a kvapem se mu vrací“. Minulost tu není a nenamáhala se odejít proto, abychom ji popírali, nýbrž abychom ji integrovali. Doktrináři opovrhovali „lidskými právy“, protože jsou to „metafyzická“ absolutna, abstrakce, ireality. Skutečná práva tu jsou absolutně přítomna, protože se objevovala a konsolidovala v dějinách: jsou to „svobody“, zákonnost, soudnictví, „pravomoci“. Kdyby žili dnes, uznávali by právo na (nepolitickou) stávku a na kolektivní smlouvu. Angličanovi to všechno připadalo samozřejmé, ale my z kontinentu jsme k takovém stavu nikdy nedospěli. Snad jsme od Alkuinových dob žili nejméně o padesát let opožděni za Angličany.
(7050, Vzpoura davů, př. V. Černý, Praha 1993, str. 25.)

Ladislav Hejdánek (2008)

V Rakousku si často připomínají jednu z orientačních idejí Friedricha Heera: „Je zapotřebí určité dávky přizpůsobení, chceme-li dosáhnout vskutku účinného odporu.“ („Es ist ein gewisses Maß an Anpassung nötig, um wirksam Widerstand leisten zu können.“) To je sice velmi dobrý postřeh, ale je vyjádřen způsobem, který trochu mate. Když se chci poprat s někým, kdo bydlí v prvním patře, zatímco já až nahoře v podkroví, musím ho buď vylákat nahoru, nebo sejít dolů, eventuelně se můžeme setkat někde jinde, ale oba tam musíme přijít. Tomu se dá těžko říkat, že se jeden druhému „přizpůsobujeme“. Když chci polemizovat s nějakým Němcem, musím to udělat německy nebo se postarat o překlad; že svou polemiku povedu německy, není žádné „přizpůsobení“. Na druhé straně je známo, že nebývá vždy dobré užít stejných zbraní, jakých užívá protivník, neboť to může někdy mít degradující následky pro mne nebo pro mou stranu. A v takovém případě nejde o kvantitu, tedy o „určitou dávku“ přizpůsobení, ale o jeho kvalitu, resp. nekvalitu, jeho principiální nepřípustnost, protože bych(om) se takovým „přizpůsobením“ sami ponížili a diskvalifikovali. Věc je tedy, jak vidno, složitější, V něčem je někdy takové „přizpůsobení“ užitečné a dobré, jindy a v něčem jiném je kontraproduktivní (hned nebo také dlouhodobě) a zlé. Proto nejde o to „přizpůsobení“ samo, nýbrž o to, čemu má sloužit, k čemu je ho používáno, zejména však také, jakého je samo typu či druhu, zda zůstává pod kontrolou anebo zda k němu dochází bez takové kontroly.
(Písek, 081003–1.)
2008-10
ABCD abcd Friedrich Heer, 19 Heer kämpft bis zu seinem Tod 1983 in Wien gegen den österreichischen religiösen und politischen Antisemitismus. Zwei seiner berühmt gewordenen Leitsätze sind: „Ohne Wissensbildung keine Gewissensbildung“ und „Es ist ein gewisses Maß an Anpassung nötig, um wirksam Widerstand leisten zu können.“
(Písek, 081003-2.)

José Ortega y Gasset (1914)

22 [Pozn. šp. red: ...
... „Náboženská stanoviska jsou problematická na vyšší úrovni než život sám, který se snaží objasnit a udržovat. Konec konců, život se nám ukazuje jako problém, ale jako problém, který je řešitelný, nebo přinejmenším není neřešitelný. Náboženství nás nabádá, abychom jej vysvětlovali prostřednictvím mystérií, to znamená: problémů formálně neřešitelných. Mystérium nás přenáší z temného do tmavšího. Mystérium je luxusní obdobou mentální temnoty.]
(Meditace o Quijotovi, př. M. Mašínová, Brno 2007, str. 57 – pozn. pod čarou.)

José Ortega y Gasset (1914)

Struktura je věc druhého stupně, totiž soubor věcí či jednoduchých materiálních prvků plus systém, podle něhož [nějž] jsou tyto prvky uspořádány. Je evidentní, že skutečnost tohoto uspořádání má určitou hodnotu, určitý význam lišící se od skutečnosti, jež je vlastní jeho prvkům. ... /149/ ...
Jak málo by věc znamenala, kdyby byla jen tím, čím je sama, odloučená od ostatních! Jak chudá, neplodná, nezřetelná! Dalo by se říct, že každá věc se oplodňuje jen stykem s ostatními, že po sobě věci touží jako samci a samice, že se milují a chtějí uzavřít sňatek, sloučit se ve společenství, organismy, stavby, světy. To, čemu říkáme „příroda“, není nic jiného než ta největší ze struktur, do které vstupují všechny materiální prvky. Příroda je dílem lásky, neboť představuje rodovou návaznost věcí, vznikání, zrození jedněch věcí z jiných, které je předjímaly, v nichž byly preformovány, virtuálně obsaženy.
(Meditace o Quijotovi, př. M. Mašínová, Brno 2007, str. 48-49.)