Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

José Ortega y Gasset (1949)

Před několika týdny jsem mluvil s největším současným fyzikem a projevil jsem obdiv k odvaze, jakou prokázal, když se odhodlal formulovat „princip determinace“. Tento princip je nepochybně fyzikálním principem a jako takový vyjadřuje základní fakt v řádu jevů, které se nazývají „materiální“. Kdyby šlo pouze o to, byl by to pouze normální pokrok fyziky, nové pravdy, která se přidruží k již získaným. Avšak dochází k tomu, že tento princip se zároveň obrací proti celému tělesu fyziky a rozbíjí je ne jako nějaká nová fyzikální teorie, která obvykle nahrazuje jinou, méně důslednou, jež ji předcházela, ale jako měnící podobu fyziky, co se týče dosavadního poznání. Implicitní základnou fyzikálního poznání bylo to, že badatel se omezoval na pozorování jevu, na jeho definování přísnými formulemi. Avšak princip indetermi/125/nace vyhlašuje, že badatel při pozorování jevu tento jev „vyrábí“, že pozorování je produkcí. A to je zcela neslučitelné s tři tisíce starou ideou „vědeckého poznání“. A tudíž fyzika, co se týče poznání, přestala v tradičním slova smyslu existovat. Co se může zrodit obdivuhodnějšího než její minulá a tradiční podoba, to dosud nevíme; avšak to, čeho jsme svědky, není nic menšího než vyprchání fyziky.
(7052, Evropa a idea národa, Praha 1993, str. 124-25.)

José Ortega y Gasset (1951)

Člověk, život, je vnitřním děním a ničím jiným; to je zřejmé. Proto lze mluvit o člověku a o životě pouze tehdy, mluví-li se zevnitř. Chceme-li vážně mluvit o člověku, můžeme tak činit pouze zevnitř, z vlastního vnitřku, a proto lze mluvit pouze o sobě samém. Všechno ostatní, co můžeme říci o jiných lidech, o jiných životech nebo o člověku obecně, je nutno považovat za tvrzení odvozená, sekundární a abstraktní; tedy nikoliv za evidentní tvrzení, nýbrž za tvrzení konstruovaná na základě předpokladů a domněnek. Dostáváme tak dva odlišné obrazy člověka: obraz vnitřní, který je pravdivý co do svého původu, ale který se vztahuje na člověka samotného, a obraz vnější, což je ten, který si vytváříme o jiném člověku, ať už o jednotlivci, nebo o člověku obecně. Pokud chceme konstruovat o člověku nějakou teorii, bude nanejvýš přínosné, necháme-li tyto dvě intuice nebo dva pohledy, aby se spolu střetly. Přinejmenším přitom však nesmíme /76/ zapomenout na to, že jeden z nich je primární a evidentní, zatímco ten druhý je sekundární a vypracovaný. ...
(Mýtus o člověku za technikou, in: Úvaha o technice, Praha 2011, str. 75-76.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Fyzikální vakuum zdaleka neznamená naprostou nepřítomnost kvant a částic, nýbrž jen nepřítomnost kvant a částic „reálných“; naproti tomu je tam stále spousta kvant a částic virtuálních. Některé poměrně nedávné práce ukazují na možnost, že právě virtuální kvanta (a částice) by mohly mít vliv na jisté malé fluktuace rychlost světla. Tak mi při tom napadá, že by množství virtuálních kvant nebo částic mohlo mít vliv také na gravitaci, eventuálně také na negativní gravitaci (tedy – pokud přijmeme myšlenku, že negativní gravitace může vysvětlovat pokračující zvětšování či narůstání Vesmíru). Jsou odborníci, kteří se zdají či snaží dokazovat, že v jednotce vakua může v současné chvíli být jen omezený počet virtuálních částic resp. jejich párů. Zatím to zůstává jen jako pokus. Kdyby se však ukázalo, že tomu tak není obecně (třeba že ten omezený počet virtuálních částic platí jen v určitých podmínkách, ale nikoli vždy a všude), mohlo by platit, že zásadně ten počet není resp. nemusí být omezen, ale že může být jakkoli velký, mohla by hustota vakua eventuálně v extrémních případech být tak velká (případně velikost příslušných částic či kvant tak obrovská), že by k následné anihilaci už pro krátkost termínu nebyla možná – a došlo by k menšímu nebo většímu „třesku“. Avšak také v méně drastických případech, kdy nedojde nebo nemusí dojít k „třesku“, může být značně (tj. v nějakém rozsahu) ovlivněna místní gravitace resp. antigravitace. A pokud by šlo o velmi rozsáhlé generování v makroastronomických rozměrech, mohlo být to být snad i uvedeno do souvislosti s urychlujícím se růstem velikosti Vesmíru, případě nejen s jeho dnes pozorovaným rozšiřováním, ale možná i s teoretiky předpokládám krátkým ale mocným období inflace brzo po Velkém Třesku. Je-li možné, aby výron dvojic virtuálních částic nebo kvant měl vliv na rychlost světla, klade se nám jakoby sama otázka, nemůže-li mít vliv také na gravitaci (nebo anti-gravitaci, případně na gravitační nebo antigravitační vlny).
(Písek, 141116-2.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Za určitých okolností může dojít k tomu, že nějaká planetka, eventuálně měsíc, a dokonce celá planeta mohou být vyvrženy (vymrštěny) ven ze své soustavy. Ale něco podobného se může stát i hvězdě; jeden způsob (jsou i jiné) spočívá v tom, že dvojhvězda je přitahována černou dírou, jedna hvězda je dírou pohlcena, druhá naopak vymrštěna do vzdáleného vesmíru. Nejnověji bylo zjištěno, že se něco analogického může stát celé galaxii, ba hned několika galaxiím, totiž že jsou vymrštěny ven z kupy galaxií, k níž původně náležely. (viz zprávu Františka Martinka ex: zdroj:
https://www.cfa.harvard.edu/news/2015-12.)
Je to docela zvláštní doklad toho, že gravitace funguje někdy jinak, než bychom si představovali, totiž nejen k zahušťování (plynů, později vůbec hmoty a tvorbě hvězd, eventuálně hvězdných skupin atd.), nýbrž právě také naopak k narušování izolovanosti určitých částí vesmíru a využití možnosti jakési ,komunikace‘ mezi velice vzdálenými objekty, a to na různých rovinách velikosti.
(Písek, 150502-1.)