Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

José Ortega y Gasset (1930)

... doktrináři jako první objevují dějinnost jako skutečné absolutno. Dějiny jsou skutečností člověka. Člověk nemá jinou. V ní se dokázal udělat takovým, jakým je. Popírat minulost je absurdní a iluzorní, protože minulost je „člověku přirozená a kvapem se mu vrací“. Minulost tu není a nenamáhala se odejít proto, abychom ji popírali, nýbrž abychom ji integrovali. Doktrináři opovrhovali „lidskými právy“, protože jsou to „metafyzická“ absolutna, abstrakce, ireality. Skutečná práva tu jsou absolutně přítomna, protože se objevovala a konsolidovala v dějinách: jsou to „svobody“, zákonnost, soudnictví, „pravomoci“. Kdyby žili dnes, uznávali by právo na (nepolitickou) stávku a na kolektivní smlouvu. Angličanovi to všechno připadalo samozřejmé, ale my z kontinentu jsme k takovém stavu nikdy nedospěli. Snad jsme od Alkuinových dob žili nejméně o padesát let opožděni za Angličany.
(7050, Vzpoura davů, př. V. Černý, Praha 1993, str. 25.)

José Ortega y Gasset (1914)

22 [Pozn. šp. red: ...
... „Náboženská stanoviska jsou problematická na vyšší úrovni než život sám, který se snaží objasnit a udržovat. Konec konců, život se nám ukazuje jako problém, ale jako problém, který je řešitelný, nebo přinejmenším není neřešitelný. Náboženství nás nabádá, abychom jej vysvětlovali prostřednictvím mystérií, to znamená: problémů formálně neřešitelných. Mystérium nás přenáší z temného do tmavšího. Mystérium je luxusní obdobou mentální temnoty.]
(Meditace o Quijotovi, př. M. Mašínová, Brno 2007, str. 57 – pozn. pod čarou.)

José Ortega y Gasset (1914)

Struktura je věc druhého stupně, totiž soubor věcí či jednoduchých materiálních prvků plus systém, podle něhož [nějž] jsou tyto prvky uspořádány. Je evidentní, že skutečnost tohoto uspořádání má určitou hodnotu, určitý význam lišící se od skutečnosti, jež je vlastní jeho prvkům. ... /149/ ...
Jak málo by věc znamenala, kdyby byla jen tím, čím je sama, odloučená od ostatních! Jak chudá, neplodná, nezřetelná! Dalo by se říct, že každá věc se oplodňuje jen stykem s ostatními, že po sobě věci touží jako samci a samice, že se milují a chtějí uzavřít sňatek, sloučit se ve společenství, organismy, stavby, světy. To, čemu říkáme „příroda“, není nic jiného než ta největší ze struktur, do které vstupují všechny materiální prvky. Příroda je dílem lásky, neboť představuje rodovou návaznost věcí, vznikání, zrození jedněch věcí z jiných, které je předjímaly, v nichž byly preformovány, virtuálně obsaženy.
(Meditace o Quijotovi, př. M. Mašínová, Brno 2007, str. 48-49.)

José Ortega y Gasset (1930)

... Když vidím, jak k nějakému člověku směřuje snadný a vytrvalý potlesk, vyvstane ve mně důrazné podezření, že v onom člověku nebo skupině se spolu se skvělými vlohami vyskytuje i něco nadmíru nečistého. ...
(7050, Vzpoura davů, Praha 1993, str. 24.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

Víra křesťanova v Ježíše Krista má smysl opačný: jde o jedinečnou událost dějinnou, o skutečného člověka, /87/ o to, co se stalo, nikoli o to, co se stále přírodně děje a opakuje.
Víra v inkarnaci Kristovu je v protivě ke každému přírodnímu mythu a idealismu; to, co se stalo v Kristu, je jedinečné, je to příchod Boží na svět, který se nebude opakovat, je to událost, ve které je člověk předmětem Božího útoku a spasitelného díla. Na čem záleží, je právě tato událost, dějství, to co se stalo (jednou stalo) mezi Bohem a člověkem. Není dovoleno nedbat události a hledat za ní nějakou obecnou, abstraktní ideu, symbolism kosmického dějství, nějaký hlubší ideový smysl. Myšlení lidské je ve stálém pokoušení vykládat a vysvětlovat si Ježíše Krista jako nositele a učitele idejí, jako největší známé uskutečnění absolutní, abstraktní, rozumové nebo mravní pravdy: slovo „μονογενής“, „unicus“, není bráno doopravdy, nýbrž pouze obrazně a jinotajně jako vyjádření obecné pravdy, že Ježíš je pouze prvním nebo nejlepším uskutečňovatelem toho, čeho my všichni máme a můžeme dosáhnout a k čemu jsme svou přirozenou podstatou určeni. „Slovo tělo učiněno jest“ (Verbum caro factum est) znamená pro idealistu, že Ježíš myšlenkově pochopil i mravně naplnil to, co je potenciálně v podstatě lidství, – jednotu Boha a člověka. Všichni prý jsme od přirozenosti dětmi Božími, všichni máme stejnou možnost se jimi státi, jen když poznáme a si uvědomíme otcovství Boží a své synovství. Není prý jiné překážky pro dětinský náš poměr k Otci než to, že si tohoto dětinství neuvědomujeme a o ně neusilujeme.
Křesťanova víra v Ježíše Krista, jediného Syna Božího, je radikální protest proti idealistickému zjednodušování a logisování toho, co se nedá zjednodušit a zlogisovat. Idealista, ať antický nebo moderní, chce být pozorovatelem, divákem a vykladačem, místo aby si byl /88/ vědom, že jde o něho přímo a že se něco děje, co znamená pro něho bezohlednou vývu zastavit se a účtovat se životem. ...
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 86-88.)