Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

José Ortega y Gasset (1951)

Člověk, život, je vnitřním děním a ničím jiným; to je zřejmé. Proto lze mluvit o člověku a o životě pouze tehdy, mluví-li se zevnitř. Chceme-li vážně mluvit o člověku, můžeme tak činit pouze zevnitř, z vlastního vnitřku, a proto lze mluvit pouze o sobě samém. Všechno ostatní, co můžeme říci o jiných lidech, o jiných životech nebo o člověku obecně, je nutno považovat za tvrzení odvozená, sekundární a abstraktní; tedy nikoliv za evidentní tvrzení, nýbrž za tvrzení konstruovaná na základě předpokladů a domněnek. Dostáváme tak dva odlišné obrazy člověka: obraz vnitřní, který je pravdivý co do svého původu, ale který se vztahuje na člověka samotného, a obraz vnější, což je ten, který si vytváříme o jiném člověku, ať už o jednotlivci, nebo o člověku obecně. Pokud chceme konstruovat o člověku nějakou teorii, bude nanejvýš přínosné, necháme-li tyto dvě intuice nebo dva pohledy, aby se spolu střetly. Přinejmenším přitom však nesmíme /76/ zapomenout na to, že jeden z nich je primární a evidentní, zatímco ten druhý je sekundární a vypracovaný. ...
(Mýtus o člověku za technikou, in: Úvaha o technice, Praha 2011, str. 75-76.)

Anselm z Canterbury ()

… Non tento, domine, penetrare altitudinem tuam, quia nullatenus comparo illi intellectum meum; sed desidero aliquatenus intelligere veritatem tuam, quam credit et amat cor meum. Neque enim quaero intelligere ut credam, sed credo ut intelligam. Nam ad hoc credo: quia „„nisi credidero, non intelligam“.
… Nepokouším se, Pane, proniknout tvé výšiny, protože na to mé nahlédnutí ani zdaleka nestačí. Toužím však alespoň poněkud nahlédnout tvou pravdu, v kterou věří a kterou miluje mé srdce. Nesnažím se totiž nahlédnout, abych věřil, ale věřím, abych nahlédl. Neboť věřím také tomu, že pokud nebudu věřit, nemohu ani nahlédnout.
(6825, Fides quaerens intellectum, Praha 1990, lat. str. 32, česky str. 33.)