Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

José Ortega y Gasset (1951)

Člověk, život, je vnitřním děním a ničím jiným; to je zřejmé. Proto lze mluvit o člověku a o životě pouze tehdy, mluví-li se zevnitř. Chceme-li vážně mluvit o člověku, můžeme tak činit pouze zevnitř, z vlastního vnitřku, a proto lze mluvit pouze o sobě samém. Všechno ostatní, co můžeme říci o jiných lidech, o jiných životech nebo o člověku obecně, je nutno považovat za tvrzení odvozená, sekundární a abstraktní; tedy nikoliv za evidentní tvrzení, nýbrž za tvrzení konstruovaná na základě předpokladů a domněnek. Dostáváme tak dva odlišné obrazy člověka: obraz vnitřní, který je pravdivý co do svého původu, ale který se vztahuje na člověka samotného, a obraz vnější, což je ten, který si vytváříme o jiném člověku, ať už o jednotlivci, nebo o člověku obecně. Pokud chceme konstruovat o člověku nějakou teorii, bude nanejvýš přínosné, necháme-li tyto dvě intuice nebo dva pohledy, aby se spolu střetly. Přinejmenším přitom však nesmíme /76/ zapomenout na to, že jeden z nich je primární a evidentní, zatímco ten druhý je sekundární a vypracovaný. ...
(Mýtus o člověku za technikou, in: Úvaha o technice, Praha 2011, str. 75-76.)

Jan Štěpán (1998)

intenzionalita koncepce, poprvé rozvinutá v logice školy ↑Port Royal, podle níž v logické ↑sémantice jsou intenze určujícím faktorem pro stanovení významu jazykových výrazů. Toto je východiskem pro logickou analýzu přirozeného jazyka (↑analýza logická), ale není to nutné pro řešení sémantiky věd. jazyků. V přirozeném jazyce se totiž vyskytují i ↑funktory takového druhu, že ↑denotát složeného výrazu utvořeného pomocí takového funktoru nelze určit bez znalosti ↑smyslu tohoto funktoru či jeho argumentů. Např. pravdivost složené věty „P.M. si myslí, že V.H. je čestný muž“ nezávisí na tom, zda její konstituenta – věta „V.H. je čestný mož“ – je pravdivá či nepravdivá. Je snad zřejmé, že funktor „P.M. myslí, že …“ nepatří do věd. jazyka, což však vůbec neznamená, že věty takto vytvořené nemohou ovlivnit spekulativní úvahy vedoucí k formulaci naprosto seriózních věd. tvrzení, které je ovšem třeba navíc verifikovat i nezávisle na této autoritě. I. přispěla rovněž k řešení problému ↑paradoxu analýzy tím, že definitní deskripce (↑deskripce 2) chápe jako role, nikoliv jako jména individuí.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 192.)