Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Čapek (1936-39)

Ve všem co jest, je sklon či aspoň možnost nabývati děje, osudu.
(Psáno do mraků, Praha 1970, str. 269.)

Josef Čapek (1936-39)

Tímto – co dělám, vím, umím, toužím, nechci nikoho baviti; podati svědectví – to ano !
(Psáno do mraků, Praha 1970, str. 269.)

Josef Čapek (1936-39)

Život jenom dojmový nebo jenom přemítavý a nečinný, je, jistě, přece jen svého způsobu dezerce; celým úkolem člověka je činnost – ovšem vědomá, odpovědná volba mezi dobrem a zlem.
(Psáno do mraků, Praha 1970, str. 261.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Mezi skutečnostmi živými a neživými obvykle snadno rozlišujeme, ale některé skutečnosti se nám nejeví jako neživé, i když s uznáním jejich živosti (živoucnosti) máme trochu problém. Tak je tomu třeba v případě řek, říček, potoků a studánek, ale jindy v případě hor a velehor, skalních útvarů a také pohoří, atd. (našli bychom takových příkladů celou řadu). Odedávna měli lidé tendenci jim připisovat spíše oživenost než živost, a přimýšleli si k nim jakési živé bytosti, které jim jakoby vládly a které by v nich byly jaksi „doma“. Výsledkem bylo nakonec to, že i tam, kde na první pohled šlo o proměnlivou mnohost (jako třeba v krajině, v lesích a hájích apod.), lidé k ní přimýšleli nejrůznější zvláštní živé bytosti, které v nich také nacházely svůj domov. Protože tak lidé postupovali již od pradávna, nelze se divit jednak tomu, že za živé považovali např. planety i měsíc, vůbec hvězdy a někdy dokonce celý svět, univerzum, avšak ani tomu, že prvním řeckým myslitelům, kteří bojovně ve jménu logu protestovali proti mýtům (jako povídačkám) a brzo po zahájení prvních kritických filosofických kroků neváhali zpochybnit nebo alespoň zrelativizovat život vůbec, zejména tím, že oživenost, živoucnost začali chápat jako až něco sekundárního, druhotného, co povstalo z něčeho původnějšího, neoživeného a neživého.
(Písek, 150406-1.)

Josef Čapek (1936-39)

Zastaviti se na tom, co jest, znamená nepřičiniti se v tom, co býti má. Pokud to, co jest, je počinem člověkovým, všechny fakta, vzniklá z lidského počinu, mohou přece vždycky zase z počinu lepšího býti zrušena a nově a lépe býti vytvořena., i když všechno člověkovo usilování nese na sobě nějaká znamení naší lidské nedostatečnosti.
(Psáno do mraků, Praha 1970, str. 263.)