Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Rozsah právě aktuální přítomnosti (=při-tom-nosti) nelze určit nebo stanovit „objektivně“, nýbrž vždycky pouze v souvislosti s nějakým jiným („vnějším“) subjektem (a jeho perspektivou), eventuelně se spolupracující skupinou subjektů, tedy s „osvětím“ a vzájemným prolínáním dalších „osvětí“ (tzv. ontotopem, ve zvláštním – zřetelnějším – případě tzv. biotopem). Zvláštní charakteristikou každé takovéto „konkrétní“ aktuálnosti je to, že má svou předmětnou stránku. Tato předmětná stránka se zdá v jednom směru úzce spjata s oním aktuálním momentem „hic et nunc“, ale je to pouze zdání, kterým se nesmíme nechat zmást. Ve skutečnosti má (nebo může mít) tato předmětná stránka aktuality velmi dlouhé „trvání“ či spíše časově i prostorově dalekosáhlý „dopad“. Názorně to vidíme třeba na tom, jak třeba v astronomii můžeme v konkrétně „aktuální“ chvíli vidět (a pozorovat) děje, které se odehrávaly před miliardami let a jejichž předmětnou stránku (jen z nepatrné částky) můžeme právě ještě „nyní“ registrovat a analyzovat (a také – zpětně – interpretovat). Sama předmětnost musí být proto především nesena málo či pomalu se měnícími nižšími složkami událostného dění, tj. takovými, které se samy „dějí“ mnohem, mnohem pomaleji, ale kterých si hlavní (vyšší) událost užívá ke svému celkovému „dění“ jako jakési předmětné opory.
(Písek, 110705-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Za „skutečné“ považujme (kromě „skutků“ samých, tj. akcí, aktivit) vše, co je výsledkem (produktem, následkem, stopou) „skutků“, tedy aktivit (které jsou vždy subjektního původu a jsou tedy prováděny resp. provedeny nějakým subjektem nebo více či mnoha subjekty), anebo co ke „skutkům“, tj. k aktivitě vede, vyzývá, podněcuje (a to i nepředmětně – a zejména nepředmětně), ale čeho uskutečnění, provedení není bez subjektů vůbec možné. To, co běžně (tradičně) považujeme za skutečné, představuje proto jen část veškeré skutečnosti (nebo lépe: veškerých skutečností), a to tu část, která se vyznačuje tím, že má jak svou stránku vnitřní, nepředmětnou, tak i stránku vnější, předmětnou (obě stránky pak vnitřně sjednocené, integrované). Ryzí předmětnosti se ve skutečném světě nevyskytují, ale mohou být jakožto předmětné myšlenkově konstruovány (např. čísla, geometrické a vícerozměrné útvary apod.). Naproti tomu ryzí nepředmětnosti je třeba jako skutečné předpokládat a pokoušet se je učinit tématem náležitého zkoumání, ovšem s nadějí, že to nemusí být marné počínání (náběhy přece už byly učiněny). Zatímco všechny skutečnosti, které mají předmětnou stránku, mohou být učiněny „předmětem“, tématem, oborem zájmu a zkoumání speciálních věd, jak nepředmětná stránka skutečností v tradičním smyslu, tak zejména skutečnosti ryze nepředmětné se přístupu odborných věd, jak se převážně od nové doby rozvinuly a rozšířily, vymykají, ale zůstávají přinejmenším legitimním tématem filosofie, avšak jen za předpokladu, že ta nahlédne omezenost zpředmětňujícího myšlenkového přístupu, a ovšem pokud najde aspoň v prvních rozvrzích způsob, jak vůbec myslet nepředmětnost (čili jak pracovat s intencionálními ne-předměty). Zatím je třeba alespoň připustit tuto možnost a předem ji dogmaticky nevylučovat. Odtud lze pak promýšlet náležitosti tzv. nepředmětného (tj. nezpředmětňujícího) myšlení.
(Písek, 130908-1.)

Jindřiška Svobodová (1966)

Předmětnost – pojem, který vyjadřuje, že nějaký objekt je předmětem. Moderní filosofie někdy používá slova předmět jako synonyma ke slovu materiální. Tak mluvíme-li o předmětném charakteru jevů vnějšího světa, chceme tím vyjádřit, že existují objektivně, nezávisle na našem vědomí. Předmětnost u Hegela znamená odcizení absolutního ducha na některém stupni jeho vývoje. Zrušením tohoto odcizení je uvědomění si, že každá předmětnost je jinobytí ducha. Předmět či objekt vnímání je to, nač je v určitém okamžiku vnímání soustředěno. Předmět vnímání je nutno odlišovat od pozadí, které tvoří všechny ostatní předměty působící na nás zároveň, ale ustupující do pozadí ve srovnánmí ss objektem vnímání. Např. když vyndáváme potřebnou knihu z knihovny, vnímáme zároveň mnoho jiných knih stojících blízko ní, ale předmětem nebo objektem vnímání je jen ta kniha, kterou teď vyndáváme. Všechno ostatní, co vidíme současně s ní, vnímáme jen jako pozadí. (Viz Vnímání.)
jsv
(2783, Stručný filosofický slovník, Praha 1966, str. 360.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Bytostným rysem techniky je její soustředěná, takřka výhradní „práce“ s předměty (resp. se skutečnostmi, které lze v této „práci“ na předměty degradovat). Téměř před 35 lety napsal Elias Canetti (1971): „Je třeba, aby se lidé pokusili zvážit všechno, co existuje nezávisle na technice. Jak jinak máme narazit na síly, které nám umožní osvobodit se od přesily techniky?“ To je ovšem zapotřebí náležitě interpretovat; „nezávislost na technice“ je poněkud zavádějící, neboť předmětnost přece vždycky provází každé uskutečnění, a to i když není uskutečňováno „technicky“. Nezávisle na technice probíhá např. v našem Slunci termonukleární reakce, a přesto ji dovedeme v malém napodobit (resp. už brzo toho napodobení budeme schopni i technicky využít). Naproti tomu bio-vynález chlorofylu, díky kterému zelené rostliny dovedou využít produktů termonukleárních reakcí na Slunci (totiž záření), vznikl „nezávisle na technice“, a zatím nevíme, podaří-li se jej ryze technicky využít, tj. bez nutnost zapojovat do toho organismy (např. řasy apod.). Canettiho připomínku můžeme chápat tak, že vedle technického rozvoje dalších a dalších oborů je třeba se pozorně zaměřovat na také skutečnosti, které nelze na technické procesy či postupy redukovat, případně které nelze ryze technicky napodobit. V podstatě by to byl poukaz k důležitosti bio-procesů pro budoucnost lidstva. Musíme se však také tázat, proč vlastně dochází k oné „přesile techniky“, o které Canetti mluví. Odkud se bere ta její moc, která v nás (nebo aspoň v některých) vyvolává dojem ohrožení naší svobody? Proč se necítíme stejně ohroženi těmi druhými „silami“, které nás snad mohou osvobodit od „přesily techniky“? Vždyť by to mohlo znamenat jen upadnutí do závislosti na jiných „silách“ a jejich eventuelní „přesile“. Nevnímáme to snad zatím dost silně jen proto, že naše závislost na technice zatím převažuje? Což se řada lidí už dnes nehrozí třeba pokroků genetického inženýrství? Nebo už ten název „inženýrství“ nenapovídá, že i tu je nebezpečí skryto především v technickým postupech a metodách, a nikoli v oné nutné „spolupráci“ s procesy vlastními životu? Nejde tu spíše než o „techniku“, jak jí běžně rozumíme, o onu takřka výhradní soustředěnost na předmětnou stránku všech typů skutečnosti? (Písek, 051107-1.)

Karl Jaspers (1955)

a) In der Tat läβt sich kein Gedanke vollziehen, kein sinnvolles Wort sprechen, ohne einen Gegenstand vor Augen zu haben. Darum ist jederzeit ein Satzverständnis gebunden an solche gegenständliche Leitfäden. Das Gegenstandslose, soweit es zugänglich ist, ist dies nur auf dem Wege über Gegenständlichkeiten.
Aller wesentliche Gehalt des Philosophierens aber liegt in dem, was auf dem Wege über Gegenständlichkeiten in uns an Impulsen, innerer Verfassung, Weise des Sehens und Urteilens, Bereitschaft zu wählendem Reagieren, Einsenkung in die geschichtliche Gegenwärtigkeit erwächst, sich wiedererkennt und bestätigt fühlt.
An den Leitfäden gegenständlicher Ordnung (den Doktrinen oder Lehren) hat man Knochengerüβte, nicht das Leben der Philosophie.
(3337, Philosophie I, Berlin etc. 1956, Nachwort, S. XXXI.)