LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2011)

Z každodenní zkušenosti víme, že se setkáváme se „skutečnostmi“ vždycky jen tak, že před sebou máme jednotliviny. Zároveň víme, že tyto jednotliviny můžeme nahlížet buď jako nějak sjednocené a celé, anebo jako hromady nebo slepence dalších, menších a jednodušších jednotlivin. Ovšem také tam, kde jde o jednotliviny „sjednocené“ (jak se nám zdá – a může to být omyl, eventuelně to může mít původ až v našem vlastním sjednocování „zvenčí“), můžeme jejich dělením rovněž dojít k dalším jednotlivinám menším a (někdy) jednodušším. Ovšem co to je „jednotlivina“ v tomto hlubším smyslu, tj. jaké je tedy to „pravé“ jsoucno, které je vskutku (a tedy nikoli jen „pro nás“) „jedním“, tj. opravdovou jednotlivinou, to rozpoznáváme až na základě sebepochopení, tj. na základě toho, že za takovou jednotlivinu pochopíme sami sebe, tj. že porozumíme, co to znamená „já“ pro nás; teprve pak můžeme začít uvažovat o „těch druhých“ jako o jiných, druhých „já“. V tom se pak můžeme v různých situacích mýlit, a to buď tak, že něco či někoho (původně nerozlišujeme) považujeme za nějaké druhé „já“, ačkoli to vůbec není žádné „pravé jsoucno“ (natož druhý člověk), anebo tak, že toho druhého (skutečného druhého, ať už druhého člověka nebo jen jiné pravé jsoucno) považujeme za pouhou „věc“, tj. nepředpokládáme nějaké druhé „já“ nebo je výslovně odmítáme a popíráme. Je zřejmé, že bez jistého momentu toho, co je obvykle deklasováno jako antropomorfismus, se ve své chápání světa kolem nás (svět, v němž žijeme) nejen neobejdeme, ale že se neobejdeme toho nejvlastnějšího „metodického přístupu“ k němu, kdy vlastně pátravě zkoumáme, nenajdeme-li kolem sebe toho druhého uprostřed chaosu okolností. A zároveň je zřejmé, že se neobejdeme bez jistých negativních zkušeností, které nás nutně vedou k obezřetnosti, pokud jde o předpokládání takových „druhých“ bytostí, které jsou vskutku „jedním“, zejména pak bytostí nám podobných; a to právě znamená tu nezbytnou kritičnost, která ovšem ztrácí svou funkci tam, kde takovou „obezřetnost“ vyženeme do extrému, kdy pochybujeme o „všech|“ a o „všem“ (s výjimkou mrtvých „atomů“ a neméně mrtvé „prázdnoty“, jak to známe u starých atomistů).
(Písek, 110401-2.)

Jan Patočka (1975)

Člověk nemůže být v samozřejmosti mimolidských jsoucen, musí svůj život konat, nést, musí s ním „být hotov“, „vyrovnat se s ním“. ...
(6633, Kacířské eseje, Academia, Praha 1990, str. 107.)

Jan Patočka (1969)

Člověk jako fenomén – to je člověk, jak prožívá svůj život. Tento antropologický fakt, že živý člověk žije svou aktivitu, že celé jeho bytí je soustředěno v jehjo praxi, je třeba filosoficky analyzovat. Pak se ukáže,
Že celá problematika kritická, ta, kterou Kant se postavil proti dogmatismu předmětnosti, do níž se vpadá bezprostředně, se dá navázat na tuto analýzu žitého života;
Že analýza žitého života není subjektivní idealismus, že je jako analýza smyslu hluboce odlišná od každé metody přirozeného, zejm. přírodovědeckého poznávání předmětnosti, že to není analýza předmětů, nýbrž předmětného smyslu;
Že zde je rovněž přístup k dějinám, které rovněž nemohou být uvedeny tak, že do nich vpadneme z čista jasna, je třeba rozebrat životně-antropologický přístup k nim.
Z tohoto hlediska potom teprve lze ostře postavit /127/ proti sobě pojetí člověka jako existence a jako praxe. Liší se hluboce zásadním pojetím vztahu člověka k světu.
(Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 126-27.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Čím se to vlastně stalo, že čerstvě narozený človíček je tak málo „vybaven“ či „připraven“ na ten „svět“, do něhož byl postaven, eventuelně „vržen“ (jak někteří myslitelé v minulém století rádi formulovali)? Proč je lidské mládě tak málo schopno jen přežít bez asistence třeba matky, často i otce? Něco podobného známe ovšem už na úrovni některých vyšších obratlovců; etologové apod. mluví v takových případech o tzv. „Nesthocker“ (na rozdíl od „Nestflüchtler“, kteří jsou s to se brzo po svém narození postavit na nohy a poměrně slušně se orientovat v nejbližším okolí, byť také za vydatné podpory rodičů nebo stáda apod.). Nicméně i v těchto případech je rozdíl mezi lidským novorozencem a čerstvým mládětem, ještě několik dní slepým a neschopným samostatného pohybu, značný. A mimořádné pozornosti si zaslouží upozornění Adolfa Portmanna, že člověk vlastně náleží (podle toho, jak vypadá struktura jeho počátečního i pozdějšího embryonálního vývoje) nikoli do skupiny „Nesthocker“, ačkoli by to tak na první pohled vypadalo. Sám Portmann to vysvětluje tím, že se člověk rodí předčasně, dokonce o 12 měsíců dříve, než by podle všeho měl, tedy před polovinou svého embryonálního vývoje. Uvážíme-li Portmannovo zdůraznění charakteru kreseb na povrchu těla (přetržité kůže) některých živočichů, které zřejmě nelze vysvětlovat selekčním (evolučním) tlakem, zdá se být přinejmenším pravděpodobné, že k tak velké změně (posunu doby zrození) rovněž došlo nikoli pod selekčním tlakem, ale – v tomto případě dokonce s výsledkem selekčně užitečným – pod tlakem jakési anticipace vývoje na vyšší úrovni (např. zapojením embrya do sociálních vztahů a zejména do světa jazyka ještě v průběhu embryonálního vývoje). Kdyby se to potvrdilo, představovalo by to pozoruhodný doklad toho, že vývoj nemusí být jen nahodilým tápáním, korigovaným jen změněnými vnějšími okolnostmi (prostředím).
(Písek, 140806-1.)

Jan Patočka (1975)

Který je však život, jenž se sám mrzačí tam, kde na pohled je plný a bohatý? Odpověď musí být přímo v otázce.
Co je lidský život, má-li být něco takového možné – aby byl ve skutečnosti něco jiného, než čím se sobě samotnému na pohled zdá, jeví? Že věci se jeví jinak, než jsou, spočívá na tom, že se ukazují vždy jednostranně, v distanci, v perspektivě, a následkem toho mohou přijímat vzezření společné jim s jinými. Že my sami se jevíme sobě jinak, než jsme, musí však spočívat na jiném základě. Sobě sám není člověk cizí, jako je mu cizí věc a její způsob být: člověk je sám sebou. Má-li se sobě jevit jinak, musí se sobě odcizit, a toto odcizování musí náležet k němu, být založeno v jeho vlastním způsobu, jak být. Člověk je tedy tak, že odcizování je mu nějak „milejší, přirozenější“ než vlastní bytí. Vlastní bytí není nikdy samozřejmé, nýbrž vždy výkon. V tomto smyslu lze však říci, že nakonec i odcizování je výkon, je to „ulehčení“, je to nikoli „přirozená“ lehkost, nýbrž výsledek jistého „aktu“.
Člověk nemůže být v samozřejmosti mimolidských jsoucen, musí svůj život konat, nést, musí s ním „být hotov“, „vyrovnat se s ním“. Pak to vypadá, jako by byl vždy mezi dvěma možnostmi, které jsou ekvivalentní. Tak tomu však není. Odcizení znamená, že není ekvivalence, nýbrž jen jeden z životů možných je ten „pravý“, vlastní, nezastupitelný, jen námi vykonavatelný v tom smyslu, že jej vskutku neseme, že jsme s jeho tíží ztotožněni – kdežto druhý je uhýbání, útěk, uchýlení do nepravosti a ulehčení. Proto hledisko „volby“, decisionismus, je vždy již falešný, objektivovaný a objektivistický pohled zvenčí. Skutečný „pohled“ je non-ekvivalence, pro kterou je bytostný rozdíl mezi odpovědností, která nese a „exponuje se“, a ulehčováním a útěkem. Skuteč/108/nost lidského života nepřipouští proto pohled zvenčí, pohled „nezaujatého diváka“.
Je třeba ještě jedné distinkce vedle této distinkce mezi pravým a nepravým.
...
(6633, Kacířské eseje, Praha 1990, str. 107-08.)