LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Johann Wolfgang Goethe ()

Mephistopheles:
Grau, teurer Freund, ist alle Theorie,
Und grün des Lebens goldner Baum.
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 61.)

Johann Wolfgang Goethe ()

Schüler:
Mein Abscheu wird durch Euch vermehrt.
O glücklich der ! den Ihr belehrt.
Fast möcht’ ich nun Theologie studieren.
Mephistopheles:
Ich wünschte nicht Euch irre zu führen.
Was diese Wissenschaft betrifft,
Es ist so schwer den falschen Weg zu meiden,
Es liegt in ihr so viel verborgnes Gift,
Und von der Arzenei ist’s kaum zu unterscheiden.
Am besten ist’s auch hier, wenn Ihr nur Einen hört,
Und auf des Meisters Worte schwört.
Im Ganzen – haltet Euch am Worte !
Dann geht Ihr durch die sichre Pforte
Zum Tempel der Gewißheit ein.
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 60.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Když přistupujeme k textu nějakého myslitele, dochází v pozoruhodnému a zásadně významnému jevu, totiž že na jedné straně je naším cílem porozumět, co ten text říká sám, a že toho nemůžeme dosáhnout jinak, než že sami ustavujeme ve svém porozumění to, co ten text „říká“ nám. Ve své nereflektující a nereflektované běžné praxi mezi obojím nerozlišujeme a to, co text říká nám, obvykle ztotožňujeme s tím, co říká sám. Jakmile však obojí rozlišíme, tj. jakmile připustíme, že naše porozumění textu nemusí být vždy správné a že zejména vlastně nikdy není a nemůže být definitivní, vzniká legitimní otázka: jaká je přísně vzato povaha této podvojnosti, a zejména: jaká je povaha toho, co text sám říká, a to bez ohledu na to, zda jsme mu dobře porozuměli? Jak se vlastně k tomu, co text sám říká, tj. k jeho „smyslu“, dostáváme? Máme snad tento smysl „před sebou“ již v tom okamžiku, kdy před sebou máme sám text (a ten eo ipso vlastně beze smyslu, bez významu)? Jistě je přece každému zřejmé, že tomu tak není: „před sebou“ přísně vzato můžeme mít např. jen papír, potištěný nějakými znaky (písmeny). To znamená, že smysl textu není dán oněmi písmeny, nýbrž je v nich zachycen jen „zašifrovaně“. Bez znalosti šifrovacího klíče ten text nemůžeme ani přečíst, tj. můžeme mít jen podezření resp. hypotézu, že jde o text (např. když máme před sebou řadu znaků, které vůbec neznáme a v nichž se vůbec nevyznáme, že jde o text v neznámém jazyce a psaný neznámým písmem, zejména ve starém, již „mrtvém“ jazyce). Porozumět textu znamená tedy proniknout k jeho „významu“ či „smyslu“, který s jeho vnější (předmětnou) podobou byl spjat při vytváření (psaní) textu, ale k jehož smyslem se nemůžeme setkat přímo, nýbrž jen tak, že se o jeho pochopení aktivně a tudíž „pokusně“ pokusíme. A proto výsledek tohoto našeho pokusu nikdy nebude (a nemůže být) definitivní resp. definitivně a „absolutně“ platný.
(Praha, 000609-1.)

Czesław Miłosz (1953)

Tvůrčí čin je spojen s pocitem svobody, který se rodí v zápase proti zdánlivě nezdolatelnému odporu. Kdokoli skutečně tvoří, je sám – tvůrčí člověk nemá jinou volbu než spoléhat se na vnitřní nutnost a riskovat vše pro vyjádření toho, co se mu jeví jako pravdivé.
(in: [?Zniewolony umysl, 1953] Zajaté myšlení; citace z projevu prince Bernarda Holandského u příležitosti udělení Erasmovy ceny Václavu Havlovi 13.11.1986.)

Jan Patočka (1968)

Tělo a tělesnost patří podstatně nejen do toho, co je zjasněným, odemčeným jsoucnem v jeho bytí na světě odhaleno, odkryto, nýbrž do samotného ontologického statutu existence. Otázka, jakým způsobem, není vyřízena pros/202/tě poukazem na fakticitu, poněvadž fakticita, je-li určena tak jako u Heideggera naladěním, není opět nic výslovně tělesného. Tělo nepatří pouze k problému vlastní prostorovosti, nýbrž i do oboru vlastních možností. Tělo je existenciálně soubor těch možností, jež nevolíme, nýbrž do nichž se zařazujeme, těch, k nimž nemáme svobodu, nýbrž jimiž být musíme. To neznamená, že nemají ráz existence, tj. toho, co je mi v jedinečnosti uloženo a co musím převzít a provádět. Ale teprve na jejich podkladě jsou otevřeny možnosti „svobodné“.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 201-02.)