LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Štěpán (1998)

význam mnohoznačná sémantická kategorie uvažovaná v kontextu „v. jazykového výrazu“, přičemž jazykovým výrazem může být slovo, sousloví nebo věta jednoduchá i složená, ne však nadvětná struktura jako je např. úsudek: 1. U ↑G. Fregeho /438/ je v. (v něm. Bedeutung) totéž jako ↑denotát, totiž reálný či abstraktní objekt odpovídající uvažovanému jazykovému výrazu a jím označený; 2. V čes. úzu odpovídá v. jazykového výrazu jak denotát, tak ↑smysl toho výrazu, příp. obojí, tedy to, co příslušný jazykový výraz označuje, nebo (v nevylučovacícm smyslu) to, co vyjadřuje. V této souvislosti nepřipadá v úvahu (spíše pragmatická) interpretace termínu v. jako dopad èi dosah. Naznačená podvojná povaha v. nevyčerpává všechny v úvahu přicházející typy „předmětů“, které může výraz reprezentovat jako svůj v. Tyto možnosti jsou čtyři a každá přináší jisté potíže : v lze chápat jako předmět reálného světa, což je ale důsledně splněno pouze u vlastních jmen ; dále v. může být předmět myšlenkového světa mluvčího, čímž se likviduje intersubjektivita a prakticky vylučuje komunikace ; další a v současné době převládající koncepce považuje v. za předmět světa bidejí (dle ↑Platóna), tj. abstraktní entitu dosažitelnou rozumovým poznáním, existence takového světa ovšem představuje zásadní fil. problém ; a podle poslední koncepce v. není předmět, ale pouze parafráze výrazu, jiný jazykový obrat, tedy v. nepřekračuje meze jazyka a důasledně vzato veškerá realita se redukuje na jazyk. Třetí pojetí v. se ukazuje jako nejadekvátnější i nejvýhodnější mj. i proto, že jako příslušná abstraktní entita se uvažuje prostě ↑množina (buď přímo jako v. nebo jako explikace v.), což je objekt fil. neutrální, nezávislý na fil. východiscích.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 437-8.)

Přísloví ()

Though thy enemy seems a mouse, yet watch him like a lion.
(ex: 7843, Webster´s Pocket Quotation Dictionary, Trident Press Int. 1997, p. 140.)

Aristofanés ()

Wise men learn much from their enemies.
(ex: 7843, Webster´s Pocket Quotation Dictionary, Trident Press Int. 1997, p. 105.)

Marshal de Villars ()

God save me from my friends. I can protect myself from my enemies.
(ex: 7843, Webster´s Pocket Quotation Dictionary, Trident Press Int. 1997, p. 140.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

Církev, opírajíc se o víru a myšlení svých theologů a především o svědectví novozákonní, vyslovila svoje pojetí Boha naukou o Trojici. Bůh je trojjediný, Otec, Syn a Duch svatý. Od věků Otec plodí Syna a vysílá Ducha svatého. Bůh je od věčnosti a svou podstatou Otec i Syxn i Duch svatý. Stvořením a inkarnací nestaly se žádné změny v podstatě Boží. Otec n ení částí Boha, nýbrž celým Bohem, zrovna tak jako celým Bohem je Syn a Duch svatý. Bůh nezačíná být Otcem při stvoření, aby jím přestal být při inkarnaci, kdy se stává /141/ Synem. A nepřestává být Synem při nanebevstoupení Páně, aby se stal Duchem svatým.
Kažý názor (t. zv. oekonomické Trojice), který Otcovství nebo Synovství Boží spojuje pouze s určitopu činností a funkcí, byl zamítnut. Uznána byla imanentní Trojice: trojjedinost je věčnou podstatou Boží. Není přípustno vykládat poměr mezi jednotlivými osobami Božskými v tom smyslu, že při stvoření světa působí jen Otec, při díle spasení jen Syn, při díle posvědcení jen Duch svatý. To by znamenalo dělat z Božských osob samostatné subjekty, rakřka individua, a končit v trojbožství. Trojjediný Bůh působí vždy jednotně, neboť to, co nazýváme osobami Otce a Syna a Ducha svatého, je jen pokus vyložit onu nadsvětnou, dynamickou, stále činnou, stále svatou a milující, osobním apelem do našeho života zasahující podstatu Boží, bytost, která není abstraktním jsoucnem, ani jen mravním řádem nebo účelností světovou. Osoby (personae) v Trojici vyjadřují rozmanitý aspekt víry, se kterým se blížíme k Bohu, nebo lépe řečeno: rozmanitý způsob, se kterým Bůh jední s námi. Formule trojiční nesmí být posvěcenou formulí a relikvií, ani šněrovací kazajkou a policejním reglementem, nýbrž pokorným pokusem, vyznačit hranice mezi křesťanovou vítou a filosofickým pojmem Boha. V nauce trinitární zhušťuje se v jednu formuli celý myšlenkový, náboženský i mravnmí průlom do antického imanentismu, hellenistického spekulativního naturalismu a orientální mystiky. Je to i nový princip mravního života: poslední norma a nejvyšší dobro (summum bonum) nemohou být nalezeny v rámci světa, i když svět je jediným místem našeho výboje víry.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 140-41.)