Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Macek (1923)

„Politikou sociální rozumíme takovou politiku, při níž by členské (funkční) zájmy lidí ve společnosti byly uspokojovány způsobem trvale prospěšným celku. Politikou nesociální nebo protisociální rozumíme politiku, která by určitým činitelům přinášela víc prospěchu, než by oni jako členové společnosti za svou společenskou funkci zasluhovali. Členstvím totiž nerozumíme pouhé přináležení k nějakému počtu nebo nahodilému shluku jedinců, nýbrž sounáležitost organisační, čili funkci společenské části v společenském celku.“
„Sociální politika je snaha po změnách společenského zřízení prostředky společenskými tak, aby členské zájmy lidí ve společnosti byly uspokojovány způsobem trvale prospěšným celku. Sociální politika není obor nebo oddíl politiky, nýbrž způsob, směr nebo hledisko, které by mělo pronikat veškeru politiku, ať t. zv. hospodářskou, ať t. zv. kulturní, v politice hospodářské pak všechny její obory zemědělský, průmyslový, obchodní i dopravní (když už se tak obyčejně dělí), úpravu výroby i rozdělení statků, organnisaci hospodářství soukromého i veřejného.“
[ex: www] (Co je sociální politika? in: Sociální revue, 1923, s. 7-10, závěr.)

Rex Stout (1939)

Tyler myšlenku odmítl. „Nemělo by to stejně žádný smysl. Baker je tak namočen do politiky, že se nedokáže dívat rovně, i kdyby chtěl, a není jisté, že by vůbec chtěl. Nikomu z nich se nedá věřit. Šerif je jenom jeho poskokem, Frank Phellan je Sammisův člověk a tohleto se může Sammise týkat.“ …
(Případ divoké kočky, in: Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, s. 426.)

Josef Macek (1923)

V marxistickém „vědeckém socialismu“ se nevyskytuje problém „spravedlivého podílu“- tj. spravedlivá cena, spravedlivá mzda, spravedlivá úroková míra, spravedlivé nájemné, spravedlivá pojistná prémie. Jenom se žádá „více“. Podle Marxovy teorie o nadhodnotě žádá buržoazní kapitalista vždy více – tolik, kolik je možné, aniž by se staral o to, co je po právu a co ne. Proč by se měli proletáři o to starat? Také oni musejí žádat víc. Je to boj, třídní válka, a nikoliv soudní rozepře. Na síle záleží, nikoliv na spravedlnosti. Marx se domníval, že spravedlnost, právě tak jako každá mravní idea, byla pouze třídní představou. Jaký druh spravedlnosti by měl být vzýván: bohyně buržoazie, nebo proletariátu? V dnešních politických názorech byl princip spravedlnosti posunut do popředí a vedoucí principy francouzské revoluce „Volnost, Rovnost, Bratrství“ byly – řekněme – vymazány.
(ex: Dědictví marxismu, pův. angl. 1955, kap. IX. Poučení z marxismu, odd. Neúměrnost bohatství a chudoby.) [www]

Ladislav Hejdánek (1993)

Aniž bychom se pouštěli do řešení otázky, co to je úspěch v politice, předem vyřadíme nebo alespoň necháme stranou politiku neúspěšnou, asi tak jako necháváme stranou bankrotáře, když chceme něco vyložit o podnikání. A tak tedy politiku, tj. úspěšnou politiku, můžeme chápat jako dvojí, totiž buď jako etickou (eticky pozitivní) nebo jako špatnou (eticky negativní). Politika striktně věcná, pragmatická, technická, eticky indiferentní není jakožto politika možná. To pochopitelně vůbec neznamená, že politik může a smí být jen mravný a že všechno další mu bude samo a bez jeho přičinění přidáno. Každá politika má své věcné, technické problémy, a ty musí řešit se znalostí věci a technicky zdatně. Stejně jako v etice, také v politice zdaleka nezáleží jen na dobrých úmyslech. Ale tak jako nelze odetičtit a tedy naprosto zpragmatičtět etiku, tak nelze odetičtit a tedy naprosto zpragmatičtět ani politiku. Nejen jednotliví lidé, ale ani celá „politická společnost“, což je do dnešních poměrů transponovaná starořecká POLIS, není žádnou věcí, žádným předmětem, s nímž by bylo možno jako s věcí a jako s předmětem zacházet. Jestliže se dnes hojně pociťuje problematičnost pouze věcného, pouze pragmatického, pouze technického přístupu k živým bytostem, k biosféře a vůbec k přírodě, pak nemůžeme připustit, aby přežívaly pseudomachiavellistické, ve skutečnosti cynické předsudky, zakrývající jen vlastní morální manko špatných politiků (a zase připomínám: tak zvaně úspěšných špatných politiků). Špatný politik není neuměl, ale kdo velmi dobře umí dělat špatnou politiku. Špatná politika je jako kýč: není to politika neumělá a nedokonalá, nýbrž politika špatná, zlá. (Berlín, 930428-1)

Jan Patočka (1967)

... Dějiny vznikají tím, že lidé na určitém nepatrném okrsku země přestávají žít pro život a žijí, aby vybojovali pro sebe i spoluúčastníky téže vůle prostor svého uznání, prostor svobody: to je politika v původním významu, život ze svobody a pro ni. Svoboda je však zároveň prostor pro myšlení, tj. pochopení, že svoboda není věc mezi věcmi, že svobodná bytost stojí na mezi mezi tím, co jest, a tím, co nelze nazvat jsoucím, poněvadž to právě člověka ze souvislosti věcí vylamuje, aby je mohl chápat a stavět se tak mimo ně, rozuměl jim a svému postavení mezi nimi.
(Pokus o českou národní filosofii ..., in: 7406, Tři studie o Masarykovi, Praha 1991, s. 21-2.)
(též in: Češi I., Praha 2006, str. 341.)