Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Socialistickým základním principem je vztahovat se k druhému člověku (k druhým lidem vůbec) jako k druhovi, soudruhovi, příteli, společníkovi atd. Důraz je tedy zřejmě na mezilidské vztahy: druhý člověk mi nesmí být nepřítelem ani „cizincem“, ale ani nějakou neutrální „danou skutečností“, do které mi nic není. Z toho je zjevné, že nejde o žádnou techniku, jak má být nebo bude organizována společnost, nejde o společenský „pořádek“, systém, „řád“. Proto je chybou, když se socialismus chápe jen v podobě socialistických „programů“ v politickém smyslu. Socialismus, uplatňovaný v politice, vlastně není leč pokusem o opravu a nápravu toho, k čemu mocenská (tj. technická) politika vedla nebo vede. Dokladem pro to je skutečnost, že dosud neexistuje žádný demokratický socialistický systém, a dokonce ani žádný program, jak takový systém vytvořit. Jakmile začne jít především o to, tzv. socialistické principy uplatnit pro celou společnost jako určitý nový „řád“, najdou se vždycky političtí vůdcové, kteří pod zástěrkou budování takového systému začnou budovat nejprve mocenské prostředky, kterými by donutili k poslušnosti i ty, kteří odporují. Odtud je krátká cesta k tzv. revolučnímu teroru a budování tyranie. – Ostatně velmi podobná je situace v případě demokracie: demokracie a demokratičnost není a nemůže být dost dobře politickým programem, nýbrž jen stanovením určitých mantinelů, které žádný politik a žádná politika nemá a nesmí překročit. Kdo předstírá, že jeho jediným politickým programem je demokracie a demokratizace, zastírá tím skutečné své cíle. Demokratické instituce jsou něčím jako pořádkem silničního provozu: mají usnadňovat politické působení a politický život společnosti, ale nemají ani ukazovat, natož nařizovat, kterým směrem se má společnost ubírat. Je tomu tak proto, že socialismus je jen domýšlením demokratických zásad do posledních důsledků. Proto je tu ta zvláštní shoda: ani na demokracii a demokratičnosti nelze stavět politické programy, leč per nefas. Zároveň však demokratické a socialistické principy musí představovat pevné mantinely pro každé politické působení a pro všechny politické programy.
(Písek, 081204-1.)

Josef Macek (1923)

V marxistickém „vědeckém socialismu“ se nevyskytuje problém „spravedlivého podílu“- tj. spravedlivá cena, spravedlivá mzda, spravedlivá úroková míra, spravedlivé nájemné, spravedlivá pojistná prémie. Jenom se žádá „více“. Podle Marxovy teorie o nadhodnotě žádá buržoazní kapitalista vždy více – tolik, kolik je možné, aniž by se staral o to, co je po právu a co ne. Proč by se měli proletáři o to starat? Také oni musejí žádat víc. Je to boj, třídní válka, a nikoliv soudní rozepře. Na síle záleží, nikoliv na spravedlnosti. Marx se domníval, že spravedlnost, právě tak jako každá mravní idea, byla pouze třídní představou. Jaký druh spravedlnosti by měl být vzýván: bohyně buržoazie, nebo proletariátu? V dnešních politických názorech byl princip spravedlnosti posunut do popředí a vedoucí principy francouzské revoluce „Volnost, Rovnost, Bratrství“ byly – řekněme – vymazány.
(ex: Dědictví marxismu, pův. angl. 1955, kap. IX. Poučení z marxismu, odd. Neúměrnost bohatství a chudoby.) [www]

Ladislav Hejdánek (2007)

Na tzv. „socialismus“ se můžeme dívat z celé řady hledisek (perspektiv), ale nejen to; především ta naše hlediska budou do jisté míry spolurozhodovat o tom, co za socialismus budeme považovat a co už nikoli. Tak tomu je dokonce i v případě, kdy nám nepůjde o výhledy socialismu do budoucnosti, nýbrž jen o to jak vypadal socialismus v minulosti a jak vypadá dnes. Dalo by se totiž právem říci, že nějaký objektivně daný socialismu vůbec neexistuje (jako třeba Václav Klaus říká že nějaké objektivní přírodní zdroje“ vůbec neexistují). Ovšem zejména v případě, že nám půjde o výhledy do budoucnosti, tedy někam, kde ještě vůbec nemůžeme nic objektivního, nic uskutečněného mít před sebou, je zřejmé, že právě naše hlediska a naše přístupy budou mít o to větší váhu. Proto musíme považovat za nezbytný první krok, bez něhož jakákoli diskuse o budoucnosti socialismu ztrácí každou relevanci, alespoň předběžné, neúplné, ale přece jen prakticky dostačující vymezení toho, jak budeme v dalším chápat význam tohoto slova. A protože nám v této chvíli nejde o psaní rozsáhlého pojednání či dokonce tlustého knižního traktátu, nezbude vám než pro účel rozhovoru přijmout mé osobní vymezení, a to znamená vlastně mé osobní vyznání, nebo jinak řečeno: mou vizi či jakýsi návrh programu, kterým se ovšem sám už nebudu dost dlouho moci řídit.
(Písek, 080321-4.)

Josef Macek (1923)

Evropští liberálové v polovině devatenáctého století zdůraznili jako vládnoucí princip sociálního života svobodu v každém ohledu: hospodářském, politickém, vědeckém, náboženském, filozofickém a uměleckém. To byla doba „laissez faire“. Brzo byly zřejmé důsledky této jednostrannosti. Zatímco v Americe všeobecná rovnost sociálních podmínek, obzvláště snadný přístup k půdě, vedl k rychlému rozvoji země a rapidnímu vzrůstu obyvatelstva,[8] v Evropě vedla k hospodářskému vykořisťování nerovnost sociálních podmínek, která byla jednak dědictvím po feudalismu, jednak byla nově vytvořena industrializací. Svoboda několika znamenala otroctví mnohých.
Aby se omezila svoboda několika a dostalo se jí mnohým, vzniklo v zemích západní a střední Evropy hnutí za rovnost. Směřovalo k politickým, právě tak jako k hospodářským reformám, rozšíření volebního práva, zrušení feudálních privilegií, reformám výchovy atd.
Princip rovnosti byl již přijat v náboženství jako zásada rovnosti před Bohem a v právním systému jako zásada rovnosti před zákonem. V Deklaraci nezávislostí byla prohlášena rovnost všech lidí jako samozřejmost. „Považujeme za samozřejmou pravdu, že všichni lidé byli stvořeni jako sobě rovni; že byli nadáni stvořitelem určitými nezadatelnými právy; k nim patří život, svoboda a právo na štěstí.“ Idea rovnosti byla vyhlášena za jeden ze základních principů demokracie: „Nechť každý platí za jednoho a nikdo za víc!“ V několika oblastech společenského života už byla přijata zásada rovnosti ve sféře dobrovolného odříkání a ohledů na jedince, např. progresívním zdaňováním, různými formami podpor a stipendií. Aristoteles řekl: „Zacházet stejným způsobem s lidmi, kteří nejsou stejní, znamená zacházet s nimi nestejně.“ Abychom pochopili vliv marxismu na lidi, musíme si povšimnout, jak Marx a jeho stoupenci využili lidské touhy po rovnosti.
(ex: Dědictví marxismu, pův. angl. 1955, kap. IX. Poučení z marxismu, odd. Neúměrnost bohatství a chudoby.) [www]