Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Každý „život“ (a skutečný život je vždy konkrétní a individuální) je mnoha vazbami spjat se závazky resp. s povinnostmi. Na nižších úrovních to má jakýsi zvláštní, pro člověka ne zcela průhledný charakter jakési „automatičnosti“, ale nejspíš jen proto, že jsme se na to tak navykli dívat. (Rádl třeba v Útěše mluví o „vitálním řádu“ jako o nižší úrovni proti „řádu morálnímu“.) V lidském vědomí je třeba to uchopit jako „mravní závazek“: sám život, tj. aktivní žití, má ve vztahu k mravnímu závazku (resp. k mravním závazkům) jen prostředečnou funkci, tj. „žití“ není již samo o sobě plněním mravní povinnosti, ale potřebuje najít své oprávnění v plnění vyššího závazku než je pouhé přežívání. Proto také sama „úživa“ nemůže být postačujícím cílem, ale je vždycky jen prostředkem. Ono to vlastně platí už i na biologické úrovni: život je vždycky něčím víc než prostým „žitím“ – vždycky se např. vztahuje k udržování „rodu“ (a dokonce k jeho vývoji, zlepšování, zkvalitňování), a ke všemu, co s tím souvisí, zejména je vždycky spjat s „obdarováváním“ svých potomků nejen genetickými informacemi, ale také „zásobami“ pro první dobu jejich života, na vyšší úrovni pečováním o potomstvo, atd. Žít tedy vždycky nutně znamená také se aktivně překračovat a i k tomuto sebe-překračování se aktivně vztahovat, tedy překračovat svou „budost“ směrem do budoucnosti už jen vlastní.
(Písek, 110414-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Problém mimozemského „života“ je nutno hned na počátku upřesnit tím, že náležitě vymezíme, co rozumíme „životem“. Víme přece i z pozemských zkušeností, že život může nabývat neuvěřitelně rozmanitých „forem“ – a přitom navzdory tomu se stále navzájem něčím podobat. Uvažujeme-li o eventuální možnosti existence živých bytostí na jiných místech ve vesmíru, máme tendenci či sklon přece jenom v „základu“ jakousi podobnost či obdobnost nekontrolovaně předpokládat. Mluvíme např. o jistých pásmech v okolí ústředních hvězd, kde je život „možný“. Tím však své chápání „života“ a „živoucnosti“ dost problematicky zužujeme a redukujeme. Z hlediska statistiky a jejích metod naprosto zcestná úvaha, že v té nespočetnosti nejrůznějších možností, jakou náš Vesmír představuje, najdeme něco podobného tomu, co pro nás „život“ znamená v pozemských podmínkách, musí být postavena na zcela jinou základnu (a být pro také zcela jinak strukturována). Platí-li vskutku i ve Vesmíru vedle nějakých obecných rysů taková rozmanitost, jakou známe na Zemi, totiž rozmanitost individuální svébytnosti a jedinečnosti všeho skutečně živého (jako že na světě nejsou dvě naprosto stejné lípy, že na jedné lípě nenajdeme dvě stejné větve ani dva stejné listy či květy, že v jednom listě nenajdeme ani dvě naprosto stejné buňky atd.), máme dost důvodů pro uvažování o možnostech „života“ naprosto odlišného ode všeho toho, co známe z planety, na které žijeme my. Můžeme se pak pokusit stanovit pro další uvažování několik základních rysů či vlastní „života“ takto zcela odlišného, abychom jej stále ještě mohli považovat za život. Budou to ovšem kritéria námi stanovená, jež i nadále budeme muset považovat za předběžná a nedefinitivní. Tak např. už předpoklad, že tělo každého živého tvora bude budováno na základě dnes nám známých prvků, byť velmi rozumný, musíme reflektovat jako nezaručený, neboť nemáme zatím ani ponětí o tom, jak by mohla vypadat organická stavba založená na skryté hmotě (nebo dokonce na skryté energii). A podobně se to bude mít i s dalšími našimi kritériemi i v jiných směrech.
(Písek, 141206-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Život, jak jej známe, je zároveň snadno ohrozitelný, ale zároveň takřka nevyhubitelný. Vstup prvního člověka na povrch Měsíce a jeho tamní první kroky byly jednak obrovským, ale krajně riskantním úspěchem, ale zároveň připomínkou až neskutečné nepatrnosti tohoto úspěchu v porovnání s rozsáhlostí miliard galaxií a jejich vzájemných vzdáleností. To zajisté muselo vést k tomu, že se lidé (člověk, lidstvo) začali tázat, jaké je vlastně místo a jaký je význam života ve Vesmíru, tedy nejen jaké je místo a význam člověka či lidstva ve Vesmíru. Po pravdě řečeno, dodnes nevíme, vyskytuje-li se život i na jiných planetách naší sluneční soustavy, natož na nějakých exo-planetách. Ale jsme nakloněni přesvědčení, že oživenost je v našem Vesmíru mnohem rozšířenější, než jsme se kdysi domnívali. A protože ze zkušenosti s naší domovskou planetou víme, že zdejší životní formy nežijí vždy v symbióze, ale často v tvrdém boji nebo alespoň v nepřátelství, musíme si klást otázku, zda pro nás nějaká cizí životní forma odjinud z Vesmíru nemůže být fatální; a ovšem zda naše životní formy, přenesené někam jinam ve Vesmíru, nemohou představovat neměně fatální nebezpečí, byť bylo třeba naprosto nezáměrné.
(Písek, 150606-1.)

Josef Lukl Hromádka (1925)

... každá tvořivá a živoucí zbožnost je útočná a hledá uplatnění ve všech oblastech lidské vzdělanosti. Podivuji se často, jak náš moderní člověk sice volá, aby se náboženství osvědčovalo i v praxi a veřejném životě, ale jak se zase brání veřejné údernosti náboženské a odkazuje zbožnost do problematických zákoutí citu a ideálního snění.
(3812, Katolicism a boj o křesťanství, Praha 1925, s. 60.)

Josef Lukl Hromádka (1955)

Změna v teologii XX. století nepřišla tak, že se církev vzpamatovala a donutila teologii k „přelomu“. K přelomu došlo z vlastních předpokladů, ze všech trhlin, které se v liberální teologii objevily. Kultura a civilizace nemohou žít v dezintegraci. Nemůže v ní žít ani teologie. Liberální teologie byla nesena lidmi neobyčejně vzdělanými, vážnými, kteří s velikou úsilností hledali centrum securitatis. Nebyli lhostejní k pravdě. Zápasili o ni. Jen když pochopíme a porozumíme tomu nejlepšímu, co v této teologii bylo, můžeme ji překonat. Nikdy své odpůrce nekarikujme. Tím oslabujeme sami sebe.
K vlastnímu přelomu došlo z nejvnitřnějších důvodů. Liberální teologie sama si uvědomovala své trhliny. Představitelé dialektické teologie byli původně liberály v plném smyslu toho slova. Dialektická teologie nevznikla vpádem ortodoxie do /30/ liberálního myšlení, nýbrž z nesnází, které liberální teologové pociťovali sami v sobě. Není ovšem myslitelné teologické obrácení bez obrácení srdce.
(Přelom v protestantské teologii, Kalich, Praha 1979, str. 25.)